Už jsme si všimli že Ježíš dokázal humorem zaujmout, obchází pomocí něho lidské obrany a dává jim zažít blízkost a porozumění. Dnes uvidíme, jak dovede humornými hbitými reakcemi člověka vykolejit. 

Mezi humorné prvky využívané ve filmu, divadle nebo v románech patří nečekané zvraty. Děj se ubírá určitým směrem, máme nějaká očekávání, a najednou se něco zvrtne. Vstoupí nová postava a všechno překope. Někdo prohlásí větu, která dialog navede jiným směrem. Pokud je to dostatečně rychlé a do jisté míry absurdní, prožíváme takovýto zvrat jako komický. Když sleduji takovouto vtipnou výměnu cítím se uvnitř jako na horské dráze. Jako bych se ve vozíčku řítil dolů a pak rychle změnil směr doprava a doleva. Horská dráha svými nečekanými zvraty a strhujícími pohyby vyvolává člověku radost, smích spojený s tou správnou mírou strachu. Možná nám to připomíná chvíle, když jsme byli malí a rodiče si s námi pohazovali a skákali jsme jim na klíně. Každá změna směru, každý pohyb dítě rozesmál, zvlášť když byl nečekaný. Celé tělíčko se radovalo, protože se nacházelo v tom správném stavu mezi bezpečím a chaosem. Někdo mě chytá, drží, dotýká se mě a zároveň netuším co přijde. Je to dobrodružné. Je to stav existence, pro které byl lidský organismus stvořen, proto se raduje a směje, když v něm je. Humor dialogických zvratů v příbězích mi připomíná jízdu na horské dráze a dětství. 
Ježíš byl přeborníkem právě v tomto stylu humoru. Evangelia nám opakovaně představují následující scénu: Ježíš je uprostřed davu a lidé mu začnou klást otázky. Mezi dotazujícími jsou i ti, kdo chtějí Ježíše nachytat, dostat do úzkých a zesměšnit. Ježíš hbitě reaguje, geniálním způsobem zvrátí očekávané plynutí děje a vtipně posluchače vykolejí. Do zaběhlého myšlení lidí vnese úplně nový řád. Část lidí, kteří mu věří a jsou na něj naladění, potom odchází s obdivem, údivem a dost možná i se smíchem. No a u části, která ho chce oslabit naroste hněv a touha ho navždy umlčet. 

Pojďme si o jedné takové události přečíst. Matouš 22:17 Pověz nám tedy, co myslíš: Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.

Rozhovor jako na horské dráze. Nastoleným tématem příběhu je ošemetná duchovně politická otázka. V zástupech byli lidé pro římsky orientovaní, kteří chtěli žít ve spolupráci a poslušnosti s římskou nadvládou a byli tam rebelové nastaveni proti římsky, kteří byli připraveni na revoluci. Napjatá doba, třaskavé téma. Jak si s ním Ježíš poradí? 

Představte si, že spolu s ostatními čtenáři společně sedíme ve vozíku, který nás veze po kolejích tohoto příběhu. Nastoupili jsme do příběhu a pomalu se rozjíždíme, to když slyšíme, že se farizeové radí. Potom přijde první stoupání, to když čteme, že se radí jak by Ježíše zahnali otázkami do úzkých. Zase jedeme chvíli rovně, to když sledujeme jejich poskoky jak se proplétají na Ježíšův meeting s připraveným dotazem. Pak najednou vozík prudce zrychlí a jedeme dolů. Zvedá se ruka, ale místo otázky začne pochlebování, mazaní medu kolem úst, snad aby trochu otupili Ježíšovi ochrany a zahráli na jeho ješitnost. A potom vozík prudce vzhůru. Pokládají zásadní otázku. Zajímá nás tvůj osobní názor. Máme platit daně císaři nebo ne. Vozík se řítí vzhůru. Nevidíme za horizont, napětí roste. Pozná Ježíš, že je to past, co řekne? Najednou nás dráha strhne prudce doprava až slabší povahy vykřiknou a ostatní se smějí. Ježíš prokoukl jejich pochlebování a úmysl, demaskoval. Chvilku úleva jedeme po rovince a pak najednou prudká zatáčka doleva, to, když se Ježíš ptá po minci. Dráha nás vede dolů, někdo vytáhne římský peníz. Cože? Ježíš právě demaskoval potenciálního kolaboranta s římany. Který správný a zbožný žid by nosil po kapsách římské peníze. nesmí se přece nosit nic co má na sobě zobrazení člověka. Ježíš si s mincí možná chvíli pohrává a potom ji zvedne a zeptá se čí je to obraz.  Další zatáčky, jedna za druhou. Ještě zesílí význam toho, že jde o císařovu minci. lidé odpoví, že je na něm císař. Vozík letí vzhůru, co bude dál. na nejvyšším vrcholu dráhy se zpomalí, zpomalí. když se přehoupneme přes vrchol otevře se před námi výhled na křižovatku, je pár metrů před námi. Tak co Ježíši. máš jen dvě cesty ke které frakci se přidáš. Povzbudíš revoluci jako přechozí galilejský vůdce Juda a rozpoutáš válku, nebo pokorně sklapneš před římany a všechny řeči o Božím království se rozpadnou. Jen dvě cesty. Do toho slyšíme větu dejte císaři, co je císařovo. V tu chvíli se náš vozík trhnutím zastaví těsně před křižovatkou. Spolu s ostatními se nechápavě rozhlížíme. Co to řekl? Vyjádřil se, ale jeho výrok lze vyložit pro římsky i proti římsky. Klidně může myslet, platí tu římské zákony, dávejte císaři to, co chce, plaťte daně. Úplně stejně to ale může být slovní hříčka se slavným motem rebelů, oplaťte císařovi stejnou mincí. násilí za násilí. vraťte mu jeho měnu ať si strčí své peníze někam. Ježíšovu výroku lze rozumět tak i tak. Vozík stojí před křižovatkou. A potom najednou rána, koleje se sklopí, propadnou a svedou vozík na úplně jinou cestu, chvilku letíme a pak dolů dolů dolů, po úplně jiné trati. Křižovatku jsme nechali vysoko nad sebou a řítíme se do finále. To, když slyšíme Ježíšovu větu dejte, co je Boží Bohu. Smějeme se a výskáme překvapení nad tím, co právě naše tělo zažilo. Pomalu dojíždíme celý emocionálně vyšťavení. To byla jízda. 

Ježíš se v dialogu humorně vyhnul odpovědi na otázku, která ho chtěla zařadit do jedné z lidských kategorií. Humor a vtip nám lidem často slouží k úniku, může být projevem zbabělosti. Ale ne u Ježíše. Ježíš se nejen legrací vyhne. On posluchače vykolejí a přesune na svou vlastní dráhu. Odmítne hrát jejich hru a pozve lidi do své hry. Stejně tak odmítá pravidla lidských království, protože zve do svého království. V něm není zásadní, jestli jsi pro řím nebo proti římu, ale jestli ty, který neseš Boží obraz dáváš sám sebe Bohu. 

Živě si dovedu představit, jak by se takovýto dialog odehrával dnes. Ježíš by byl v chrámu na veřejné tiskové konferenci a političtí a náboženští představitelé by tam poslali své novináře se s dotazy. Tázající nezajímají odpovědi v tom smyslu, že by se podle nich sami chtěli změnit. Chtějí Ježíše zesměšnit, odhalit ho, vtlačit do svých kategorií. Proto by chtěli, aby se vyjádřil ke žhavým otázkám současného křesťanstva. A tak by možná zazněli otázky: Co říkáš na Darwina? Volil bys Trumpa nebo Bidena? Může homosexuálně orientovaný muž vést sbor? Co říkáš na současného papeže? Nechal by sis kázat od ženy? Jsi charismatik? Má pravdu Kalvín nebo Luther? Nosil bys roušku? Nechal by ses očkovat?

Jak by Ježíš odpovídal? To nevím, nejsem on. Ale pokud bychom si představili, že odpoví podobně jako kdysi, tak si můžeme být jistí, že by byl rozhovor jako jízda na horské dráze. Znovu by vtipně proklouzl nástrahám našich kategorií, a škatulek. Nechal nás v rozpacích stát a potom změnil pravidla hry. I my bychom byli vykolejeni z našich zajetých myšlenek a očekávání na úplně novou kolej. Ne že by dané otázky nebyli důležité, jsou, vyžadují pozornost a přemýšlení. Ale Boží království je snad ještě v něčem jiném.