Dokud dýchám, uslyšíš můj hlas… 

Dýchání je naší přirozeností, nemusíme na něj myslet. Probíhá na pozadí řízen automatickou funkcí naší nervové soustavy. Všimneme si ho zpravidla až ve chvíli, kdy selhává. Pod vodou, vysoko v horách nebo při problémech s dušností a astmatem. Ovšem také při stresu, strachu, úzkosti a panice máme zvýšený tlak a mělký dech. Řekl bych, že není náhodou, že biblická postava, která si svůj dech nejvíce uvědomuje a nejvíc o něm mluví, je Jób. S takovými životními tragédiemi, ekonomickou krizí, traumatickou ztrátou dětí a diagnózou smrtelné choroby se člověku nedýchá dobře. Přizná se nám, že jeho dech je odporný už i jeho manželce. (19,17) Jób však své dýchání nepovažuje jen za úchvatnou, funkční a jen mechanickou činnost těla. V jeho mysli je Dech spojen s Bohem s Božím dechem. A do toho zase přicházíme my moderní lidé, kteří víme, z čeho je složen vzduch a dovedeme ho na molekuly rozebrat a napsat vzorečky na tabuli. Rozumíme funkcím plic a máme zmapovanou každou jejich komůrku. Ale navzdory tomuto poznání jsme se zároveň ochudili o představu Boží přítomnosti a milosti v našem dechu. A tak se pojďme zaposlouchat do slov jedné z nejstarších biblických postav, který v takové světlejší chvilce uprostřed svých nářků vyznává: 

Dokud je všechen můj dech ve mně a duch Boží v mém chřípí, mé rty nepromluví zvrácenost a můj jazyk nebude přemítat o záludnosti. (Jób 27:3-4)

Jób si tuto představu propojení svého dechu a Božího ducha nevymyslel. I on se inspiroval svými předky, příběhy, které se k němu donesly z dávných dob, že totiž když Bůh tvořil člověka, tak vzal obyčejný zemský prach, utvořil člověka, vdechl mu dech a člověk se stal živým tvorem. Jób žije s představou, že každé jeho nadechnutí je Božím přitakáním k jeho životu, dokud dýchám, je ve mně Boží dech a podle toho budu i mluvit. Jak? Třeba v modlitbě dechu. 
Modlitba dechu je stará křesťanská modlitba, sahá až do šestého století. Nejde v ní o žádný košatý teologicky propracovaný slovně racionální obsah modlitby. Je to více modlitba mého těla, mého dechu. Která však není jen zakřivena sama do sebe, s tím, že bych se soustředil jen na sebe, ale natahuji se v pozornosti k Ježíši celou svou bytostí, duší, duchem i tělem. S nádechem v duchu říkáme „Ježíši, synu Boží“ a s výdechem „smiluj se nade mnou“. Dosazujeme se v této modlitbě do role slepého žebráka u bran Jericha, který se takto k Ježíši vztahuje. S nádechem vzrůstá tělesné napětí, spolu se slepým chudákem se natahuji pro pomoc, sbírám zbytky sil a volám k Ježíši, oslovuji jej přes překážky, které jsou okolo mě. A potom výdechem zažívá celé mé tělo úlevu. Se slovy smiluj se nade mnou se nade mnou fyzicky Bůh smilovává. Vždyť se obracím k němu. A pokud mám krátký dech a na tolik slov mi dech nevystačí, modlím se jen Ježíši – milost. A když se takto ztišíte, zvláště ve chvíli rozervaných emocí a strachu, úzkosti, nebo když nemůžete spát, je to to nejlepší, co můžete udělat. Vždyť tím vzchází Bohu čest a sláva z vašeho všedního života, celou svou bytostí se modlíte k němu. 

VÝZVA: Výzva, zastavte se v životě, zklidněte i své myšlení a mluvení, svůj dech. Buďte s Bohem v jeho blízkosti, ne vyprázděnéném bezbřehém bytí, ale ukotveni na Ježíše Krista zjeveného v Písmu, který září jako jasný bod před vámi. Pokud vás to zaujalo, zkuste zařadit modlitbu dechu do své všední zbožnosti. Pár minut denně, jen dýchat ve ztišení a modlit se. I tento způsob chce cvik. Ale občas jsme v tak těžké situaci, že stejně nevíme, jak se modlit, zbývá nám jediné, prosit Ježíše o smilování. 

A když už jsme u tělesných funkcí dýchání k oslavě Boží. Zvláště dnes myslíme v modlitbě na ty, kteří trpí onemocněním dýchacích cest. Lapají po dechu a jsou na přístrojích. Prosíme, abys jim obnovil dech, vždyť náš dech je tvým darem… jsme na tobě závislí, vždyť ty dáváš všemu život, dech i všechno ostatní.

MODLITBA: „Ježíši, synu Boží – smiluj se nade mnou“