Vyzývající Bůh vyzývá člověka, aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá. Člověk utíká před Bohem, nechce ho přijmout takového, jaký je. Zaměří se na svůj vlastní cíl a zaplatí za to pádem a penězi. Boží řeč se vůči člověku změní a nabere rozměr grandiózně destruktivní bouře. 

Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal.  
Jonáš 1:5

Kdo se nám to potkal na lodi a jak reaguje na bouři?

Na scéně, kde se odehrává drama, se objeví nová postava - námořníci. Je to pestrá skupina lidí, kterou spojuje zaměstnání a ne národnost nebo příslušnost k jednomu náboženství. Každý má svého boha a přitom jim nevadí být vedle sebe. Jsou to zástupci pestré pluralitní společnosti a mezi nimi Jonáš. V bouři se nám tu potkává na jedné lodi skupina různě věřících námořníků a člověk, který věří v jediného Boha. Tato část příběhu nám postaví Jonáše a námořníky vedle sebe a porovná je. Tři činnosti námořníků stojí v radikálním kontrastu se třemi činnostmi Jonáše. 

Zbožní námořníci: tři slova: STRACH-VOLÁNÍ-OBĚTI. Námořníci se bojí, což je přirozená reakce na bouři. Nedivíme se jim, protože to nebyla ledajaká bouře. Obrací se ke svým bohům s žádostí o pomoc a vyhazují to, co jim překáží, aby odlehčili lodi. Příběh používá stejné slovo: Bůh-vrhá bouři a oni vrhají-věci. Jejich vyhazování předmětů je duchovní i pragmatický čin. Ulehčí lodi, to je rozumné, a zároveň dělají božský úkon - pokračují v božím-vrhání: vzdávají se svých peněz, výdělku, vzácného vybavení lodi, protože bojují o holý život.  My jsme se naučili přesně a přísně oddělovat duchovní sféru od praktické. Ale to je zvláštní dědictví předchozích generací, starověký člověk takto neuvažoval.  A my dnes opět zjišťujeme, že to, co děláme fyzicky, děláme zároveň duchovně. Mezi tím není žádný rozdíl. Mé přejídání je stejně fyzický jako duchovní a duševní problém. Když si jdu zaběhat, je to pohyb i modlitba. Duchovní a pragmatická reakce námořníků se navzájem nevylučují, jedná se o jeden čin. Na druhou stranu vidíme, že jejich zbožnost je motivována strachem. Copak nedůvěřují Bohu? 

Nic však nepomáhá. Věci, které vyhazují, ničí zbytečně. Nejde odlehčit loď, na které je hříchem obtížený člověk. Je to jako kdybych měl ve svém zařízení plnou kapacitu paměti a chtěl mu ulehčit tím, že vymažu pár kilo bitových souborů, ale nechal bych uložené video o velikosti mnoha giga. Nepomůžu si vyhazováním maličkostí, když mi to podstatné uniká. Přesto námořníkům nelze upřít snaha. Strach-volání-oběť - to byla jejich reakce na bouři.

Co mezitím dělá Jonáš?

Spící Jonáš: SESTOUPIL-ULEHNUL-USNUL – Jonáš sestupuje, klesá ještě hlouběji. Není to nic překvapivého, dostal se na šikmou plochu, nemůže jinam než hlouběji na dno lodi. I když ještě uvidíme, že časem klesne ještě níž, ale nepředbíhejme. Jeho útěk před realitou Božího slova nabírá groteskních rozměrů. Námořníci čelí realitě, snaží se ji řešit duchovně i fyzicky. Obětují cokoliv, co je třeba obětovat pro záchranu. Jonáš spí. Zavírá oči. Tvrdě spí. Je to spánek spravedlivého? Spánek člověka důvěřujícího Bohu, že se o něj v každé bouři postará? Je tu Jonáš podobný Ježíši, který také na lodi za bouře spal, a pak učedníkům vyčetl malou víru? Jonáš se nebojí, námořníci ano. Možná je tu on za hrdinu, ale možná také ne. Bible však zná i spánek v negativním slova smyslu: spánek zemědělce, který prospí žně, nebo spánek učedníků, kteří nechápou vážnost situace v předvečer Velkého pátku. Možná je jeho spánek vyjádřením ještě většího strachu, než byl strach námořníků… 

Lidé umí zavírat oči před věcmi, které nechtějí vidět. Měl jsem rozhovor s člověkem, který byl velmi tvrdý na své děti, na svou manželku a vytvářel dusnou atmosféru v domácnosti. Četli jsme spolu Bibli - seznam hříchů v Novém zákoně a v tomto seznamu byla zmíněna i tvrdost. Mluvili jsme o jednotlivých oblastech a on si vůbec nevšiml, že tam je tvrdost zmíněna jako hřích. Když jsem ho na to upozornil, skoro se hádal, že to tam není. Tak jsem mu to ukázal. Jeho odpověď byla: “To napsal apoštol Pavel, to nemůžeš brát tak vážně”. Zavřené oči, nepřístupná mysl, nechci vidět to, co je přede mnou. Nebo jiný příklad: Když se zeptáte lidí, jak by si přáli umřít, většina řekne, že ve spánku. Znamená to, že nechtějí vědět, že umírají, nechtějí cítit smrt, prostě se neprobudit. Možná i Jonáš čeká na smrt a jde jí vstříc ve spánku. 

Máme tu tedy Jonáše a námořníky, dva odlišné způsoby reakce na bouři. Když se dnes rozhlédneme okolo sebe, přečteme si zprávy a komentáře na sociálních sítích, podíváme se na reakce našich známých, vidíme podobné rozložení. Dva silné protichůdné hlasy: hlas strachu a oběti, a hlas popírání. Obojí však motivované strachem. Kdo z porovnání vychází lépe? Spící Jonáš nebo náboženští námořníci? Těžká otázka. Na jednu stranu je to příběh v Bibli, a tak bychom čekali, že pozitivním hrdinou bude boží prorok, a ne pohanští námořníci. Na druhou stranu je vidět, že Jonášův sestup je součástí jeho pádu, strachu z Hospodina, a tak mu úplně nevěříme. Jak Jonáše, tak námořníky pohltil strach. Jak by vypadala ještě jiná cesta? Cesta důvěry i pravdy?