Pokora

Jonášovo heslovité kázání „za čtyřicet dní Ninive zkolabuje“ se šíří městem jako nákaza. Od člověka k člověku, od srdce k srdci roste strach, lidé vychází do ulic. Každý sám v osobním pokání přijímá osobní zodpovědnost za to, že je součástí společnosti s vysokou mírou zvrácenosti. Při takovém společenském hnutí je jen otázkou času, až se to dostane ke králi. Až se tak stane, co král udělá? 

Když se to dostalo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, přikryl se žíněným rouchem a posadil se do popela.
Jonáš 3:6

Tato část příběhu nám zvýrazňuje postavu krále. Podobně jako v první kapitole vystoupila do popředí postava kapitána na lodi. Král a kapitán jsou paralelní hrdinové. Oba v příběhu vystupují s pokorou před Bohem a před Boží řečí. Kapitán na lodi se pokorně sklání před Bohem, který mluví v bouři na moři, přestává proti Bohu bojovat a modlí se k němu. Král ve městě se pokorně sklání před Bohem, který hrozí bouří městu. Spojujícím prvkem kapitána i krále je pokora. A právě na pokoru jako projev pokání se dnes podíváme i my. Pokora se vzdává své nadřazenosti. Pokorný člověk je ten, který uznává své místo ve světě. Pokoru ninivského krále můžeme vidět ve vztahu k lidem, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k němu samotnému. 

Pokora před lidmi – „Když se to dostalo k ninivskému králi…“ Celé hnutí pokání v Ninive začíná zespodu. Od lidí na ulici se šíří dál, malí i velcí reagují na Jonášovu výzvu. A když se vlna dostane až ke králi, tak král najednou stojí před volbou: podvolí se hlasu lidí a naladí na stejnou vlnu, nebo naopak půjde proti nim? Mnoho panovníků by se možná rozhodlo jít proti panice, třeba jen proto, aby ukázali, že jsou před druhými silní: Mám to pod kontrolou. Vládnu tady já. Nic se neděje. Nepanikařte. Ninivský král však poslechne lid. Nemá potřebu jít proti nim, aby jim dokázal, kdo je tu králem. Nechává se bez řečí strhnout proudem kajícného davu a stává se jedním z nich. Stojí tak jako němá výčitka ostatním králům, vládcům, politikům a komukoliv z nás, kdo není ochoten pokorně přijmout pravdu druhého. Dokonce toho, kdo je v mých očích menší než já. 

Jak se projevuje naše osobní pokora ve vztahu ke druhým lidem? Například tak, že uznám, že druhý má pravdu, dokonce i když je v mých očích menší než já. Přidám se k tomu, co dělá, reaguji na to, čemu věří, vyladím se na něj: Souhlasím s tebou. Díky tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, ale teď budu. Ano, máš pravdu, chci se od tebe učit. Ukaž mi jak na to… To jsou jen kratičké střípky toho, jak pokoru před lidmi vtělujeme do své řeči.  

Pokora před Bohem – Četli jsme: „Vstal ze svého trůnu…“ Král sestupuje z trůnu. Ve městě je jeden trůn, je symbolickým centrem města. Nejvyšším místem odkazujícím ke špičce hierarchie moci, krásy a autority. Nejvyšší možné místo v celé hierarchii společnosti, místo, ze kterého proudí moc, autorita, příkazy, síla, zmocnění. Všechno dobré, velké, silné a krásné proudí právě z tohoto trůnu. Král toto místo opouští. Nechává trůn prázdný a vyjadřuje tím to stejné, co kapitán na lodi: nemám to pod kontrolou a nechci si hrát před druhými, před Bohem, ani před sebou na to, že věci mám pod kontrolou. Je tu očividně někdo, kdo je větší než já; větší zdroj autority, větší zdroj krásy, větší zdroj pravdy. Zdroj, před kterým já sám klesám na kolena. Trůn v Ninive je prázdný. Kdo na něm sedí? Dost možná že Bůh.

Jak se projevuje naše osobní pokora ve vztahu k Bohu? I my si můžeme představit svoji duši jako místo, ve kterém je trůn, trůn našeho života. A v pokoře pokorně uznáváme, že to, co se děje nemáme pod kontrolou, že je tu někdo větší než my, že je tu autorita, před kterou se my sami skláníme, že je tu krása, kterou my sami obdivujeme, že Bůh je Bůh a my ne. 

Pokora před sebou – „odložil plášť, přikryl se žíněným rouchem a posadil se do popela“. Pojďme se na ten verš podívat obráceně. Vzpomeňte si na to, kdy jste se naposledy oblékli někam do společnosti, na ples, na maturitu, na konferenci, na svatbu. Snažili jste se, abyste byli jako ze škatulky. Když jste se v tu chvíli podívali do zrcadla, viděli jste někoho: krásný řetízek, pěkné náušnice, krásné šaty, nažehlené kalhoty. Jste krásní. Nic moc to však o vás nevypovídá. Šaty nedělají člověka. Vzpomínám si útržek rozhovoru, který jsem zaslechl jako dítě: Mí rodiče se věnovali jednomu pánovi, který neměl kam jít, tak nějakou dobu bydlel u nás. Jednou jsem přišel do ložnice a on si tam žehlil kalhoty. Chystal se s tátou na křesťanskou konferenci. Nažehloval si puky na kalhotách, které mu táta půjčil. Tak se tento muž oblékal a kochal se sám sebou, jak dobře vypadá. Táta pronesl něco v tom smyslu, že je neskutečné, jak ho šaty proměnily, že v něm nikdo nepozná v podstatě bezdomovce. Oblečení, které měl, vůbec nic o něm nevypovídalo, byla to maska. Oblečení jako maska, která nemusí vůbec nic vypovídat, kým je člověk. Takových masek máme v životě spoustu. Jsou to naše role, naše tituly, naše pěkné předměty, které sebou nosíme, naše oblečení. To, co druhý vidí na první pohled, když se na nás podívá. To, co z nás v našich očích a tedy i v očích druhých, dělá někoho, někoho neobyčejného, někoho s velkým n. A to je přesně to, co král odkládá. Odkládá všechny znaky své důstojnosti, vystupuje ze svých rolí, sundává masky, oblečení a sedá si do popela. Vyjadřuje truchlení, nářek, pokání. Vyjadřuje sám před sebou, že je obyčejným člověkem, že nepodléhá iluzi krásně oblečeného člověka při pohledu do zrcadla. Je jen prachem ze země. Šaty nedělají člověka.

Naše pokora před námi samotnými se projeví ve chvíli, kdy jsme ochotni, schopni, svobodni odložit znaky své důstojnosti a být sami před sebou člověkem. Neschovávat se za své role, které máme, za důstojné oblečení, peníze, úspěchy… Jsem tu jen já, sám před sebou, před Stvořitelem. Já, prach ze země, kterému Bůh vdechl život. Klečím v prachu, to je místo mého bytí zde na zemi, ostatní je maska.

Jak se projevuje pokora ve vašem životě? Ve vztahu k druhým, k Bohu a k sobě samotným? Kdy jste naposledy odložili masky své důstojnosti, svých rolí a byli člověkem? Jen prostě byli. Kdy jste naposledy v modlitbě pokorně sestupovali ze svého trůnu a smířili se s boží vládou? Kdy jste se naladili na to, jak druhý hraje, jak druhý píská? Kdy jste se naladili na pravdu, kterou má druhý člověk?

Pokora před lidmi, před Bohem i před sebou se u krále může jevit jako slabost. Není to zbabělé poslechnout lid, vzdát se vlády a sám se pokořit? Byla to dobrá reakce krále? To uvidíme podle toho, jak se bude příběh vyvíjet dál. Dnes jsme se od ninivského krále učili pokoře: pokoře před druhými,  před Bohem i sami před sebou. Pokora je jedním z projevů pokání. Pokání bez pokory před druhými, před Bohem a sám před sebou je nemyslitelné. 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, vzpomínáme si, že když jsme s Tebou a s učedníky seděli v předvečer Tvé smrti u Poslední večeře, vstal jsi od stolu, vzal jsi ručník, misku s vodou a umyl jsi nám nohy. Posloužil jsi nám prací otroka. Pokora a síla z Tebe přímo čišela, když jsi bral do rukou naše nohy, dotýkal se jich, jemně z nich smýval špínu a smrad. Děkujeme, Pane, za Tvou pokornou službu, kterou jsi nám posloužil, i za svobodu, kterou jsi nám tím dal: být pokorný před druhými. Díky, že v Tobě, ve Tvé svobodě máme možnost zvolit životní cestu pokory, díky, že se můžeme vzdát své pravdy a přijmout cestu druhého, díky, že nemusíme zůstat sedět na trůnu a můžeme uznat Tvou vládu nad naším životem a díky, že naše lidskost a důstojnost nepadá spolu s maskami, které odkládáme, ale naopak její krása je vyjádřena v nahotě naší duše, která se z popela v lásce vztahuje k Tobě.