Kázání

Člověk-Jonáš přijímá zodpovědnost za obrovskou, cizí, rozpadající se společnost těsně před kolapsem a jde ji změnit kraťoučkým kázáním.

Jonáš začal procházet městem první den cesty a volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.  
Jonáš 3:4

Právě jsme dočetli nejslavnější a nejúspěšnější dochované kázání v dějinách lidstva. Jeho úspěch, o kterém si přečteme zítra, je fenomenální. Co tedy změnilo Ninive? Krátké, úderné, pravdivé slovo s výzvou mezi řádky. 

Krátké: V hebrejštině má kázání v hebrejštině pouze pět slov. Jeho úderný a heslovitý formát je od Jonáše dobrý tah. Jonáš chce zasáhnout obrovské město a má na to málo času, nemůže jim tedy vykládat něco dlouhého. Jonáš to ví dobře. A velmi dobře to ví známí politici, vedoucí, velcí vůdcové a obchodníci. Základem dobrého marketingu je heslo, které se pořád opakuje, lidé si ho zapamatují a jsou schopni ho okamžitě zopakovat. Dokonce i ti, kteří mu nevěří nebo se daným oborem nezabývají. Není to žádné rozplizlé, vyvažující, vleklé povídání. Prostě jednoduše, jedna informace. 

Úderné: Kázání je drsné a úderné. Končí slovem zničeno, vyvráceno, přeoráno, obráceno. Je to slovo vyjadřující radikální destruktivní změnu, která se na Ninive blíží. Poselství, které na lidi, kteří mu uvěřili, muselo působit děsivě a bralo jim veškerou půdu pod nohama. Byli to lidé, kteří žili ve městě, spoléhali na něj. Opírali se o společnost, o společenskou smlouvu, kterou mezi sebou jednotlivci po generace vyladili.  Jak byste reagovali, kdyby vám přišel dopis, že za čtyřicet dnů musíte opustit svůj dům, nebo že za čtyřicet dní přestanou fungovat peníze, že přestane jet internet, že budou zavřené obchody, že se celá společnost rozpadne.  Je to velmi drsný úder.

Pravdivé: Jonášovo slovo je pravdivé. Pravdivé, ne v tom, že se to nutně musí takto stát, protože když dočteme příběh, zjistíme, že se to nakonec nestalo. Není to žádné nezměnitelné proroctví. Je to však realistické, pravdivé nastřelení trajektorie směřování města, které se svým směřováním nic neudělá. Je pravdivé v tom, že každá společnost je schopna do určité míry tolerovat, zvládnout, udržet vlastní rozklad, vlastní korupci, vlastní zlo předtím, než se sama zhroutí. Pak ale nastává určitá hranice, za kterou už to nejde. Známe kolapsy civilizací, které se zhroutily samy do sebe, protože nebyly schopny se napravit.  A Ninive je v podobné situaci, má za minutu dvanáct. Je to déle neudržitelné. Jonáš ví, že to, co říká, je pravda. Vždyť on sám tuto pravdu zažil. Neříká nic jiného, než to, co sám zažil. On sám směřoval dolů, pryč od Boha, nikoli vzhůru. A co dole našel? Chaos, zmatek, smrt. Ninivští také směřují dolů a Jonáš ví, že musí nutně přijít bouře. Je to pravdivé. 

Slovo: Jonáš chce změnit svět slovem. Nejde a nevybije všechny padouchy ve městě, nezpůsobí atentát na krále, ani nezačne dělat sociální práci na ulici a nezačne doufat, že se bude dobro nějak šířit. Ne, mluví. Lidská řeč je neskutečně silná, zvláště ta, která zasáhne, která se trefí do černého, která je krátká, úderná, pravdivá a s výzvou mezi řádky. 

S výzvou mezi řádky: Dostáváme se k poslednímu, trochu ošemetnému bodu. Číst v Bibli mezi řádky je trochu ošemetné, člověk musí číst opravdu opatrně. Co si ovšem počneme s faktem, že Jonášově zvěsti chybí polovina? Říká A, ale nedojde k B. Mluví o destrukci, o zničení, ale nezmíní ani pokání, ani Boha, ani milost. Křičí o krizi, ale sám nenabízí vůbec žádné řešení. Odborníci na Jonáše, stejně jako běžní čtenáři, si nad tím po generace lámou hlavu. Někteří v Jonášově kázání vidí další z projevů jeho nezralosti. Prostě jim řekl polovinu evangelia: Jste hříšní a jdete do pekla. A nechal je s tím. Udělal to proto, že chtěl ninivské podvědomě sám potrestat. To by sedělo vzhledem ke čtvrté kapitole knihy, kde se odkryje Jonášův skrytý rasismus. Na druhou stranu je možné příběh číst tak, že ono poselství je mezi řádky, že evangelium je skryto v textu. Konkrétně je ve slově čtyřicet, čtyřicet dní. Co s tím? Není to ani zítra, ani pozítří,  není to ani za rok. Čtyřicet dní je dobrý čas na změnu. Jestliže dojde k rozpadu za takovýto čas, potom se okamžitě nabízí otázka: Jak tento čas využít? Co dál dělat? Je to čas milosti. Každá věta, kterou si navzájem v komunikaci řekneme, v sobě obsahuje skrytou výzvu. Není možné komunikovat bez výzev. Například když maminka přijde domů a povzdechne si „nikdo zase nevynesl odpadky“, není to jen konstatování faktu, naopak maminka tím manipuluje ostatní. Vyvolá v nich stud a chce jim vlastně říct: “běžte někdo s odpadky a ještě mě politujte, jaká jsem chudinka”. To je výzva za větou. Nebo když muž řekne „mám hlad“, manželka za tím slyší otázku, „co jsi udělala k jídlu“. Děláme to pořád. Dokonce často v komunikaci nereagujeme na obsah toho, co člověk říká, ale právě na tuto skrytou, zasunutou výzvu. Stejně to bylo i s Jonášem. Výzva, která byla patrná v jeho kázání,  křičela všemi póry jeho slov. MÁTE ČTYŘICET DNÍ, TAK DĚLEJTE NĚCO! Lidé v podstatě ví, že mají dvě cesty: buď pokračovat dolů ve zle, nebo se nějak obrátit k tomu, co považují za dobré, pozvednout zrak nějakým způsobem vzhůru, využít ten čas čtyřiceti dní do smrti dobře. 

Jeden človíček, který nějakou dobu poslouchal má kázání, je označoval písmeny DD. Znamenalo to dodělat doma. Vyjadřoval tím právě dojem, že mu v kázání dávám výzvu, ale neřeknu přesně za a, b, c,  co má dělat. On sám cítí obrovské puzení něco udělat, ale musí přemýšlet nad tím, jak má konkrétně on sám dokončit aplikaci. Tak nějak by mělo kázání vypadat podle mých představ. Podobný rozměr má i Jonášovo kázání. Ať už to Jonáš zamýšlel, a byl to jeho způsob, jak v lidech vyvolat přemýšlení, nebo se v něm projevila jeho nezralost a nechtěl jim dát evangelium. Ale tím, že jim dal čtyřicet dní, v nich vyvolal obrovskou touhu něco dělat. 

Jonášovo kázání je krátké, úderné, pravdivé slovo s výzvou mezi řádky. Přemýšlím nad tím, v čem je slyšet naše křesťanství? Jakou větou, jakým heslem by jej lidé vyjádřili? Kdybyste se lidí na ulici zeptali, co říkají křesťané, o čem je křesťanství? Ježíš a jeho učedníci byli všude známí jako ti, kteří mluví o evangeliu království Božího. Blíží se Boží království, čiňte pokání a věřte evangeliu. Jasné heslo, které Ježíš od začátku propaguje, všichni Ho pod tím znají. To je ten, který mluví o Božím království.  První křesťané dostali název „Kristovci“, protože pořád mluvili o vzkříšeném Ježíši Kristu. Byla doba, kdy se církev vyrovnávala se svou drsnou minulostí a tvrdým Bohem, kterého představovala. Jejím heslem tedy bylo „Bůh tě miluje“. Kdysi jsem byl hostem na křtech v jednom nejmenovaném americkém megasboru. Křtěnců bylo tolik, že nebyl čas na jejich svědectví. Každý z nich měl tedy na tričku jedno jediné slovo. Slovo, které shrnovalo příběh jeho obrácení, toho, kým se v Bohu stal, co pro něj Bůh udělal. Byla tam slova jako odpuštění, nový začátek, milovaný, přijatý… každý z nich měl jiné. 

Mám na vás dnes dvě výzvy. Nenechám je mezi řádky jako jindy, ale řeknu je na plná ústa. 1) Zkuste si to sami, tak jako měl Jonáš sloužit světu tím slovem, které zasáhlo jej. Zkuste si napsat v jedné větě: Čím Bůh zasáhl vás, jaké kázání kázal vám, to nejsilnější, co jste s Bohem zažili, kým pro vás Bůh je. Jak byste to vyjádřili v jedné větě, dokonce možná v jednom slově. 2) Co potřebuje Zlín a okolí, Česká republika, Evropa, svět slyšet za krátké, úderné, pravdivé slovo s výzvou mezi řádky? Jak byste vyjádřili vaše poslání ve světě? Krátké kázání.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi přišel na tuto zem a měl jsi jediné poselství. Všechno směřovalo k jednomu cíli, nepřišel jsi oslovit všechny národy, to jsi nechal až na svých učednících, ale přišel jsi jen ke svým. Přišel jsi vyhlásit Boží království zpět na zem, království neviditelného propojení mezi lidmi, kteří se k Tobě obrací, kteří jsou osvobozeni evangeliem k životu bez studu, beze strachu.  Děkujeme Ti, Pane, že můžeme být součástí Tvého království, ukaž nám, Pane, jaké slovo potřebuje slyšet svět okolo nás.