Minulá výzva zněla: neodhazujte smělou důvěru. Mluvili jsme o omezené kapacitě člověka vtělit určitý počet hodnot. Život je nekonečná řada rozhodnutí. Volíme mezi horším a lepším, důležitějším a méně důležitým. Pokud něco držíš, jiné musíš pustit. Autor nám pro naše rozhodování poradí dvěma výzvami. Nejprve nám řekne, že si máme určitě podržet smělou důvěru v Boží milost zjevenou v Kristu. Jednak proto, že se nám bude v budoucnu hodit, ale také proto, že už nyní nám právě víra pomáhá vytvořit smysluplnou hierarchii hodnot. Dnes přidá opačnou výzvu: 

12:1 … odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející... 

Co máme dělat?

Neodhazujte smělou důvěru, ale odložme zátěž a hřích. Hlavní sloveso zní „odložme“.  Autor výzvu opět vztáhne i sám na sebe. S minulou výzvou „neodhazujte důvěru“ nemá problém. Ví, čeho se drží, nepochybuje, a tak sám sebe do výzvy nezahrnul. Ale výzvu odložit zátěž řekne i sám sobě, použije množné číslo. I on ve své moudrosti, při svém duchovním vhledu a osobní zralosti, pokorně uznává zápas s hříchem. Možná je to detail, ale je krásný. Spojuje nás navzájem společné téma. Stud, který nás odděloval, se rozplyne jak mlha. Všichni se spojujeme ve výzvě odložme zátěž a hřích. 

Výzva je zasazena do kontextu běhu, závodu. Závodníci před závodem odkládali vše, co by jim bránilo v běhu. Nejen závaží a vaky s výstrojí, ale i oblečení. Tehdy neměli k dispozici žádné funkční oblečení, které dnes používáme při sportu my. Jakékoliv oblečení, které měli k dispozici, by jim spíše bránilo v pohybu, zamotali by se do záhybů tógy, přišlápli si hábit atd. Tehdy neměli obchody plné elegantního sportovního oblečení, které nevlaje, nepřekáží, odsává pot atd. Proto běhali nazí, nebo téměř nazí. Šlo jim o to optimalizovat podmínky pro běh. Autor tak ze sportovní metafory vytáhne princip optimalizace výkonu a ten aplikuje na celý život zbožného člověka. Je to osvobozující. Představte si, že si jdete zaběhat na stadion. První kolo běžíte s těžkým batohem na zádech. Těžký batoh, nákupní tašky v ruce, ještě vyřizujete hovor po telefonu, máte na sobě žabky a dlouhé vytahané oblečení. Jak se vám běží? Jaký máte čas? No, asi nic moc. No, a po prvním kolečku vás zastaví člověk a řekne vám: tohle všechno si sundej, vezmi si sportovní oblečení, běžecké boty, do sluchátek si pusť nabíjející hudbu a vyběhni. Jak by se vám běželo? No, možná jste trhli rekord. Optimalizovali jste běžecký proces a zbavili se těch nejhorších nešvarů. Při dalším kolečku si vás opět trenér vezme stranou, nechá vás vydechnout a zeptá se, na co jste mysleli. Vy řeknete: na tátu, rozvod rodičů a na nedodělané věci doma. On odpoví: odlož teď i toto. soustřeď se jen na pohyb, na své tělo, nic jiného teď není přednější. Odlož i své starosti. A běžíte ještě lehčeji. Nový rekord. Optimalizovat život víry podobně jako běh, to je jádro dnešní výzvy. 

Proč bychom měli optimalizovat svůj život?

Výzva začínala následující větou: Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků… O těchto svědcích byla celá jedenáctá kapitola. Výzvou neodhazujte smělou důvěru končila kapitola desátá a výzvou odložme zátěž začíná kapitola dvanáctá. Mezi tyto dvě výzvy je vložena celá známá jedenáctá kapitola. Ta víru nejprve definuje a potom připomene dlouhý výčet historických postav, které do svého života praktickým způsobem víru vtělily. Byla to právě ona smělá důvěra v Boha, kterou naši předkové neodhodili, ponechali si ji a žili podle ní. Děti ve věku dorostu jsou fascinovány příběhy hrdinů své rodiny, chtějí slyšet příběhy babiček, dědečků i rodičů. Zjišťují tak, kým samy jsou, co mají v genech, jaké mají kořeny. Nejsou to jen naše osobní úspěchy a vítězství, kde se prolíná Boží milost s naší ctností, ale jsou to i příběhy našich předků. A jednou z velikých výhod, kterou člověk, který se stane součástí Boží rodiny, je, že se jeho rodokmen významným způsobem rozšíří. Získáváš nové kořeny Oni odložili nepotřebné a podrželi víru, a když oni, tak můžeš i ty. Příběhy o hrdinech víry zesilují hlas v naší duši, který i nám říká vytrvej, bojuj, má to cenu, překonávej strach, důvěřuj. 

Kdo jsme? 

Krom toho, že jsme těmi, kdo mají velké množství duchovních předků, tak jsme i ti, které hřích a zátěž snadno ovine. Je to přirozenost hříchu, že nás lehce spoutává. Rozšiřuje se a rozlézá. Dobře víte, co dovede udělat alkohol, nebo jiná droga s životem člověka, který se jí nechá spoutat a ovládnout. Všechny ostatní hlasy v nitru, hodnoty a aspekty duše se dostávají na vedlejší kolej, jsou utlumeny a přehlušeny křikem jediné touhy. Nic mě nenaučilo o podstatě hříchu tolik jako setkávání s lidmi bojujícími se závislostí. Ta beznaděj, neschopnost přestat, relapsy, to vše mi ukazuje na hloubku a zakořeněnost hříchu. Protože to, co opakuješ, to se posiluje. Hodnoty, které každý den vtěluješ do rituálů, určují tvůj život i to, čemu budeš věnovat pozornost v budoucnosti. Dnes utváříš to, kým budeš.  

Jak na to?

Jak optimalizovat svůj život a odkládat to, co brání vytrvalé víře? Co by vám váš duchovní trenér řekl, že máte odložit? Bude to individuální, každý jsme v jiné životní situaci, neseme si jinou zátěž. Někdo bude odkládat rituální sklenku vína, jiný starost o majetek, vulgární jazyk nebo hraní her… Ale nechci skončit u laciného výčtu potenciálních nešvarů. Dám vám detailnější příklad. 
Jakou zátěž odkládáme? Co třeba zátěž svých naivních představ.

1) Mám představu o sobě, co všechno bych měl zvládnout. A tato představa nerespektuje limity času a síly těla. S takovou zátěží všechno, co se mi dnes podařilo a co jsem udělal, považuji za samozřejmost. Naopak vše, co jsem nezvládl, prožívám jako zátěž a dluh. Na konci jakkoliv úspěšného dne tak končím nespokojen s tím, co všechno jsem ještě mohl zvládnout. Dokonce ani během dne odpočinku se nezastavím a s vděčností nezaměřím pozornost na to, co je místo na to, co všechno by ještě mohlo být. S takovouto zátěží vytrvalostní běh víry neuběhnu, unavím se, vyhořím a zavrhnu víru.

Pane Bože v modlitbě odkládáme své představy toho, co všechno bychom měli zvládnout. Přijímáme se omezeními, která máme, přijímáme je tvou řeč k nám Bože.  

2) Mám naivní představu o tom, jak by Bůh měl zasáhnout. Představuji si, že se rozhodnu a změním svůj život, přeseknu okovy hříchu a zítra už se nenaštvu, nebudu sprostý atd. I tato představa je naivní a často destruktivní. Pokud věřím, že změna je závislá na mém rozhodnutí a víře, tak nerespektuji sílu zvyku a limity svého těla. Ano, občas mě Bůh zázračně vysvobodí z nějakého hříchu, možná jste potkali člověka, který byl vášnivým kuřákem a ze dne na den přestal. Ale takto Bůh nepracuje v našich životech běžně, je to zázrak a výjimka, abych zažil jeho moc a vzdal mu slávu. Ale příště už to půjde pomaleji. Dokud neodložím zátěž představy, jak rychle by mě měl Bůh změnit.  

Pane Bože odkládáme i svou představu toho, jak by ses měl zachovat. Přijímáme tě takového, jaký jsi. Radujeme se, když nám dáš jednoduše zvítězit nad našim hříchem, ale pokorně přijímáme i to co nás učíš a přetrvávajících zápasech. Nechceme se ti mstít hříchem za to co jsi nám nedal podle našich představ. 

3) Mám představu toho, jací by měli být druzí lidé. Představte si dívku, která od svého otce očekává, že bude pozorný, že se jí bude věnovat podle jejích představ. A on takový není. Potom je na ní, jestli se zaměří na všechno, co od něj nemůže mít a zahořkne, nebo jestli pustí svou představu toho, jak by měly věci být, otruchlí ji a otevře se tomu málu, co ji otec může nabídnout. Pokud tuto představu neodložím, vede mě k hříchu, k nenávisti, frustraci a neodpuštění. 

Pane Bože odkládáme i své představy o tom jací by měli být druzí lidé. Přijímáme je takové, jací jsou. 

Zahrál jsem si dnes na trenéra. Měl jsem možnost pozorovat detailně život svůj i mnoha dalších lidí. A v duchu výzvy dnešního textu vás chci povzbudit, odložte zátěž vedoucí k hříchu. Zátěž svých naivních představ o nás, o Bohu i o druhých, které vedou k hříchu. Poběží se vám lehčeji. Místo žabek si obujete pořádné běžecké boty a místo neforemného společenského oděvu sportovní oblečení. Optimalizujeme svůj život, tak, aby víra mohla vytrvat.