Matouš 5:4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. 

Za poslední rok jsem plakal víc než za předchozích patnáct let dohromady. Většinou sám v modlitbě. Ovšem mnohem častěji jsem seděl s někým, kdo plakal. Nebo zažil, jak pláče dítě. Kdy jste naposledy plakali vy? Dneska ráno, včera večer, před týdnem nebo před měsícem. Možná už si ani nevzpomínáte, v dětství. Kde pláčete? Před druhými? U psychologa? S kamarádkou? Sami v autě? V koupelně? Při bohoslužbě? Při určité písni. … Každá slza mluví. Vypráví příběh. Publikem jste vy sami, váš duch, vaše já pozoruje vás samotné. Publikem jsou druzí lidé, kteří váš pláč vidí. Publikem je Bůh, který slzy vidí a nejlépe rozumí jejich řeči. Co vaše slzy říkaly?  Vyprávěly o bolesti, o ztrátě blízkého, o ztrátě iluzí, jsou to slzy hněvu a zoufalství, frustrace? 

Chci vás ujistit, že pláč patří ke zdravému životu. Pozvat vás k modlitbě. Opřít naději v její vyslyšení a nasměřovat pláči, který přinese radost. To všechno najdeme v Žalmu 126.

Žalmy 126:1 Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. 

Žalm radosti a pláče

Kraťoučký žalm obsahuje dvě pozice lidského prožívání – radost a pláč. Je v něm patrný náznak příběhu. Od pláče k smíchu. Od smíchu k pláči a zase od pláče ke smíchu. Střídají se v něm výrazně pozitivní a negativní emoce. Póly, hladiny, mezi kterými se pohybuje náš život. Radost prožíváme při vnější nebo vnitřní blízkosti dobra. Pláč v přítomnosti ne-dobra, toho, že věci nejsou tak, jak mají být a já je teď nemohu změnit.  

Ústřední prosba - Žalm má tři části rozdělené slovesným časem. První část je v minulosti, prostřední v přítomnosti a třetí v budoucnosti. Abychom pochopili scénu, do které jsme jako modlitebníci zasazeni, musíme začít v jeho středu. V přítomnosti je vyjádřena prosba. Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země. Při vstupu do této části žalmu vyjadřujeme přání, aby byly věci jinak. Doslova se tu mluví o zajetí.  Je tu něco, s čím nejsme spokojeni a zároveň s tím nemáme moc to teď změnit. Jsme jako jižní poušť. Vyschlá, volá a vzdychá z horka. Čeká na to, až přijde mrak a přívalový déšť. Ten jí změní a učiní z ní rozkvetlou poušť plnou dočasných řek v nových korytech. Jsme jako zavřený člověk, který se těší na společenský život. Jsme jako člověk nešťastný nad stavem společnosti. Pláče nad hněvem, neúctou, lží, ponižováním, pokrytectvím a násilím a touží po prostoru pro všechny. Jsme jako Ježíš, který se bezmocně dívá na svět a pláče, protože svět nechápe, že v něm přišel Bůh na dotek. Spolu se světem, s církví, s národem, s rodinami a se samotným Kristem v Duchu svatém voláme z bezmoci: Hospodine, změň náš úděl… vysvoboď ze zajetí…  přijď s deštěm své milosti a zavlaž místo pustiny našich životů …  Dovedete se k této modlitbě přidat? 

Opěrné body prosby - Žalm nenechává tuto prosbu samotnou. Není vystřelena na slepo do temnoty vesmíru. Není tupým výkřikem do zdi. Něčím neuchopitelným, co tak levituje ve vzduchu bez opory. Žalm prosbu obklopuje slovy. Opírá ji a kotví v lidské zkušenosti. Je to zakotvené naděje. 

1) Naděje postavená na vzpomínkách – Tady žalm začíná. Připomíná osobní zkušenost modlitebníků s Boží záchranou. Vzpomínají, jak žili v zajetí, v cizí zemi. Nebyla to jejich volba, zvykli si, přežívali, čekali a volali. A najednou přišel dekret od krále.  Můžete se vrátit. Obrovská radost. Ovšem nyní se vzpomínka zdá jako sen. Minulost se nám v mysli stírá s naší fantazií. Co si pamatuji a co jsem si vymyslel. Zvláště pokud je mi teď zle, tak si chvíle radosti vzpomínám zamlženě.  Prosba: Bože, změň náš uděl, je podpořena představou: vždyť už jsi to pro mě jednou udělal. Už jsem přešel od smutku do radosti. Mám to ve svém duchovním deníku. 

2) Naděje postavená na pozorování přírody – Druhý opěrný bod je vyjádřen větou jako měníš potoky na jihu země.  Poušť Negeb, která po dešti rozkvete, zazelená se a v různých roklinách proudí voda. Člověk neví kdy, ale po nějaké době déšť vždycky přijde. Stačí čekat. Prosba: Bože, změň náš úděl, je podpořena pozorováním světa, který se z dlouhodobé perspektivy vyrovnává. 

To byly dva opěrné body naděje prosby. Bože, změň náš úděl. Oba se samy opírají ještě o něco mnohem zásadnějšího. Opírají se o Boží charakter. Je to Bůh, který zasáhl v historické události. Je to Bůh, který ovládá počasí a dává déšť. Je to Bůh, který předvádí svou moc ve velkých příbězích, které s lidmi píše. Předvádí příběhy před publikem. Myšlenka vesmírného, andělského, nebeského i lidského publika se táhne jako teologická nitka celou Biblí. Nemám zde prostor ji vypreparovávat. Duchovní realita přihlíží Bohu a velkému příběhu, který s lidmi píše. „Hospodin s námi učinil velké věci“

Skeptik: Tu se náhle ve mně ozve hlásek skeptika: Dobře, Dalíku, snažil ses, dodal jsi mi naději, v podstatě jsi mi řekl: „bude líp“. Podívej se do historie, vždycky to nějak dopadlo. Podívej se na přírodu, vždycky nakonec trochu zaprší. Ale upřímně takovou odpověď jsem si mohl vygooglit. A ještěže to Bůh režíruje, aby měl velký příběh. Tak to děkuju pěkně. A je mi to jedno. Teď mi není dobře!  Co mám dělat teď! Teď je mi zle. Co mám dělat? Usměju se, mám rád skeptika v sobě. Umí se správně a drze zeptat. Přijmu jeho výtku s milostí, kterou ke mně má Ježíš. Řeknu mu počkej, ještě jsme si žalm nedočetli až do konce… 

Léčivé slzy - Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. 

Můj skeptik se na mě nechápavě podívá. Co tam vidíš, vždyť je to stejné. Prostě jeden den pláčeš a za pár měsíců se budeš radovat. Stejné jako s tím počasím. Ne, odpovím mu. Přemýšlej se mnou… Text tu neříká jen, že po pláči přijde radost. Ale že pláč radost přímo způsobuje. Slzy jsou semínka radosti… 

Zaseješ se slzami a sklidíš radost. Hrajeme si s touto představou v pohádkách: léčivé slzy Ptáka Ohniváka – Fénixe, Nastěnka, která slzami oživí uschlý pařez, hlavní hrdina se zdá, že umřel a jeho milá zapláče a on se znovu nadechne. To už je téměř klišé. Ujišťujeme se tak stále znovu a znovu v naději, že slzy jsou semínka radosti. Že radost nejenže následuje po pláči, jako po suchu přichází déšť, ale pláč přímo vytvoří radost. 

Slzy jsou semínka radosti, vždyť tvůj první zvuk, který jsi tady na zemi vydával, byl křik, pláč. Pláč ti umožnil se nadechnout a roztáhnout plíce. Bez prvního pláče bys nikdy nezažil radosti života. Nikdo tě za něj tehdy neodsuzoval, ani tě nenapomínal, že bys měl být zticha a dát se do kupy. Pláče! Hurá! Dýchá! 

Slzy jsou semínka radosti, vždyť to sami znáte, pláč přináší úlevu. Mění chemické prostředí v mozku, popotahování mozek ochladí a změní náladu. Celí vy se po pláči cítíte lépe, jak byste se bez pláče necítili. 

Slzy jsou semínka radosti pro zbytek našeho těla. Henry Maudsley byl lékař a anatom v polovině devatenáctého století. Zajímal se o provázanost mezi myslí a tělem. A je známý pro následující citát: „Trápení, které není vyjádřeno v slzách, způsobí, že budou plakat jiné orgány.“ 

Slzy jsou semínka radosti, vždyť tím komunikuji do svého okolí, že svět není v pořádku. A moudré, citlivé okolí mnou nepohrdá. Naopak mi dají  najevo, že je v pořádku nebýt v pořádku. Slzy mě s druhým sblíží a blízkost přináší radost. 
Slzy jsou semínka radosti. Když truchlím nad nevratnou ztrátou druhé osoby, když umře. Ale i svých iluzí a představ. Pouštím v nich minulost, odplavují se její emoce. A druhý zůstává součástí mého příběhu, hlasem v mé mysli. Zasévám slzy truchlení a ty mi otevírají cestu k tomu, abych se znovu jednou otevřel radosti. 

Slzy jsou semínka radosti. Když před Bohem pláču nad vlastním hříchem, přiznám si, že se mi naprosto rozbila má představa mě samotného. Zasévám slzy pokání a sklízím radost z odpuštění. A to jen proto, že sám Ježíš přinesl se slzami oběť vlastního života (Židům 5:7) Sám Ježíš odkazuje právě na tento žalm, když říká, že semínko musí zapadnout, aby mohlo vyrůst. Bez jeho slz by nebyla žádná radost. 

Můj milý skeptiku. Už chápeš. Žalmista s tebou sdílí svou nejhlubší zkušenost s radostí i smutkem a frustrací. Zve tě k modlitbě, která vychází z tvé frustrace, smutku, bezmocnosti nad tím, že nejsou věci tak, jak mají být. Modlitba zní: změň náš úděl. Opírá tvou modlitbu o minulou zkušenost i o pozorování příběhy. O Boží charakter. A zároveň ví, že to neznamená, že se v tu chvíli začneš okamžitě cítit dobře. Odtud pramenila tvá skepse. Myslel sis, že se dozvíš něco, co v tu chvíli změní tvé prožívání. A to je chyba. Proto tě v poslední části zve k pláči. A bude v tom pláči s tebou. Slzy jsou totiž semínka radosti. To je to nejaktivnější, co můžeš udělat, když jsi bezmocný.  A až se vypláčeš, zjistíš, že jsi pláčem přijal a pohřbil to, co teď  nezměníš a jsi tak svobodný změnit to, co můžeš. … tak jako Ježíš plakal nad městem, protože v tu chvíli pro něj nemohl nic udělat a plakal nad svým přítelem, protože pro něj nemohl nic udělat a plakal nad sebou, protože se nemohl vyhnout bolesti… a přitom každá jeho slza se změnila v radost. Z města, které ho jednou pozná. Z přítele, kterého vzkřísil a ze vzkříšení, které sám prožil. 

Závěr

Co jsem vám chtěl předat ze svého čtení Žalmu 126? 

• Ujistit, že slzy patří k zdravému a zralému životu. Divím se, když lidé nepláčou. Prosím neříkejte věty typu „chlapi nepláčou“ „nebul nebo ti ještě přidám“. Neříkejte to dětem a neříkejte to ani sami sobě ve svém vnitřním dialogu. Je to lež.  
• Pozvat vás k tomu, abyste se ke mně a žalmistovi z bezmoci přidali v modlitbě. „změň náš úděl…“
• Opřít naději ve vyslyšení této modlitby o naši zkušenost s naším tělem, o pozorování přírody, historické zkušenosti a také o Boží charakter, který spolu s námi píše velké příběhy před publikem vesmíru. Ale naděje 
• Nasměřovat k pláči, který léčí. Využijte čas k truchlení k pláči. Vždyť slzy, které proléváte, jsou semínka budoucí radosti. Jak chcete sklízet radost, když nezasejte pláč. Jsou to slzy, které léčí vaši duši, rodinu i zemi. Jsou ty, které vypráví v modlitbě Bohu příběh.