Kdysi dávno odvážní objevitelé na lodích obeplouvali kontinenty a míjeli mohutné delty řek. Obklopovaly je úrodné krajiny navrstvených sedimentů překypující živinami, které sebou zdaleka přinesla voda. Řeky byly jako přírodní dálnice plné života, vedoucí do neznáma. Objevitele zajímalo, odkud tečou. Proto se vydávali podél toku veletoků, mapovali přítoky a v kontinentální divočině hledali prameny. My se vydáváme na podobnou výpravu.  Krajinou je naše nitro, mapou, podle které se v něm orientujeme, je první kapitola dopisu Filipským a průvodcem je teolog Pavel. Minulý týden jsme ušli cestu od delty ke třem velkým přítokům. Představili jsme si, že deltou je morálka člověka. Její tři ramena tvoří schopnost sestavit si priority, být čistý a nést ovoce užitečného charakteru. Obdivujeme takové projevy sami u sebe. Vždyť jsme v posledních dnech rozpoznali, na čem záleží a udělali jsme něco, o čem jsme přesvědčeni, že to mělo hluboký smysl. Jen si vzpomeň! Zabrzdili jsme se před hříchem, mohli jsme se zachovat mnohem hůř. Jen si vzpomeň! Posloužili jsme druhým ovocem svého charakteru. Jen si vzpomeň! Předpokládám, že jako zbožní lidé tyto věci umíte u sebe rozpoznat a řádně ocenit. Radujeme se z nich jako objevitelé obdivující pestrost života v deltě řeky. A zároveň ve mně roste zájem, odkud se to bere? Odkud to sem teče? To přece není jen tak! Jak je možné, že se zachovám morálně, zabrzdím se při pokušení, vyberu si to, co má smysl a přináším užitečné ovoce? Jak to? Přesně tento zájem nás vyvedl na dobrodružnou výpravu.  

Na cestě od delty proti proudu řeky jsme objevili tři velké přítoky, rozhojňující vodu v řece. Pavel je nazval – láska, poznání a vnímavost. Jsou to procesy, které máme do jisté míry sami pod kontrolou. Mohu se učit vnímavosti, rozšiřovat si obzory poznáním a trénovat lásku, tím rozmnožuji vodu v řece. Její množství se odvíjí od mé snahy. Od toho, jak jsem schopen tyto věci integrovat do svého života jako běžné opakující se činnosti. Ovšem to ještě zdaleka nebyly hlavní prameny morálky. Ty jsou někde jinde, hlouběji v nás, v místech, která nemáme pod přímou vědomou kontrolou. Pojďme znovu nahlédnout do Pavlovy mapy: 

Děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás a vždy v každé své modlitbě za vás všechny prosím s radostí nad vaší účastí na díle evangelia od prvního dne až doposud. Jsem si jist právě tím, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše. Vždyť je správné, abych takto smýšlel o vás všech, protože vás mám v srdci; jak ve svých poutech, tak při obhajobě a utvrzování evangelia jste vy všichni se mnou spoluúčastníky milosti. Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím v srdci Krista Ježíše. A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti; abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží, a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův, naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.  

Filipským 1:3-11

Od pramene k deltě 

Pavel na začátku modlitby radostně vzpomíná na jejich začátky – používá slova „od prvního dne“ a potom „který ve vás začal dobré dílo“. Odtud řeka teče. A potom slovy „až doposud“, „dovede je až do dne Ježíše Krista“ „pro den Kristův“ a „ke slávě a chvále Boží“ vykresluje deltu. Řeku vtékající do oceánu Boží slávy. Popisuje stav delty v přítomnosti „doposud“, ale i stav budoucí, jaký řeka života bude mít, až jejich život dostane konečný tvar. Tímto způsobem Pavel celý proces, vlastně ne nepodobný toku řeky, rámuje. Od pramene k deltě. Od počátku až do posledního dne. 

Prameniště milosti

Pojďme pokračovat na naší pouti. Jen si to představte. Jako dobrodruzi stoupáme proti proudu řeky. Široká řeka se mění v divokou bystřinu. Procházíme lesem, až se před námi otevře široké horské údolí s jezery, tůňkami, potůčky a rašeliništi. Rozlehlá promáčená oblast. Krajina nacucaná vodou.  Až sem začnou jednou chodit turisté, budou se tu všude muset postavit dřevěné chodníčky. Prameniště milosti. 

Přítoky lásky, poznání a vnímavosti označovaly procesy, které máme pod kontrolou, ale u pramenů čteme slova „ten, který ve vás začal dobré dílo“. Ti, za které se Pavel modlí, včetně mě a tebe, jsou v této krajině pasivní. Nesnažíme se! Jen s otevřenými ústy přihlížíme tomu, co se v nás odehrává. Pramen, začátek a zdroj leží mimo oblast naší vůle. Pro tento jev používáme pojem milost. Milost zahrnuje vše důležité a dobré, co pro nás někdo druhý udělá, aniž bychom na to měli jakýkoliv vliv a zásluhy. Nás to nepřekvapuje, vždyť velké morální kodexy Bible jsou vždy zarámovány příběhem milosti. Morálka předpokládá milost. Desatero začíná Boží záchranou z otroctví v Egyptě. Ježíšovo kázání na hoře začíná do široka rozevírající se náručí v blahoslavenstvích. Bible je v tomto zcela konzistentní. Nejsilnějším pramenem morálky je milost. A když se podíváme do mapy textu ještě blíž, uvidíme, že se nám tu stéká milost Boží i milost lidská.

Boží milost

Pavel píše „jste spolu se mnou spoluúčastníci milosti“. Vidíte, tady to slovo máme. Nepochybně má na mysli Boží milost, která se nejartikulovaněji vyslovila v životě Ježíše Krista. Od Ježíšovy smrti, vzkříšení a nanebevzetí je nesena jeho duchem a jako příběh dobré zprávy. Od člověka k člověku se předává radostná zpráva o velkém vítězství Božího království. Ježíš byl vzkříšen, nastal nový věk. Je ti odpuštěno, jsi usmířen s Bohem, týká se to všech. Každý, kdo se s touto milostí setká, získává podíl na Božím království, stává se jeho občanem. 

Lidská milost

Ovšem Boží milost není jediná, kterou čtenáři přijímají. Ještě tu máme Pavla. Jaký význam má to, že celý text je Pavlovou modlitbou? Pokud by moje morálka byla jen něčím soukromým mezi mnou a Bohem, tak by modlitba třetí osoby nedávala smysl. Fungovala by maximálně jako manipulace. Kdyby Pavel nechtěl lidem pořád přímo říkat, co mají dělat, tak jim to řekne v modlitbě, „Bože, prosím, aby měli sílu a odolali pokušení“. Což v překladu znamená „koukejte se dát dohromady a zatněte svaly vůle a nehřešte“. Jen to není tak konfrontační. Asi jako když si maminka nahlas povzdechne „zase tady nikdo neuklidil“. Pokud je morálka závislá jen na naší snaze a vůli, potom Pavlova modlitba je jen jednoduchou manipulací. Myslím ale, že to tak Pavel nemyslel. Třeba i proto, že tato psaná modlitba je jen špičkou ledovce Pavlových modliteb. Sám říká, že při každé vzpomínce a každé modlitbě se za ně modlí. To znamená, že to dělá, i když to oni neslyší. Pokud by jeho motivací byla manipulace a nepřímá komunikace, tak by jeho soukromé modlitby přímluv a díků za ně neměly smysl! Ovšem, co kdyby byli lidé více propojeni, než se na první pohled zdá? Co kdyby Pavlova vřelost, jeho láska a touha po druhých lidech, jeho radostná modlitba za ně na dálku působila jako pramen z milosti vyvěrající v jejich nitru? Co kdybychom byli tak propojeni, že rozhovor Elišky s Bohem o Radkovi by v něm způsobil změnu? 

Jestli to tak je, tak potom moje morálka, krása delty řeky, schopnost poznat, na čem záleží, být čistý a nést ovoce charakteru, není jen můj individuální projekt. Dokonce ani není jen čistě důsledkem Boží milosti ve mně. Závisí i na modlitbách, lásce a milosti druhých. Na modlitbách mých rodičů, blízkých přátel, Pavla i vás! 

Jak souvisí morálka s milostí? 

Minulý týden jsem zmiňoval několik vypozorovaných propojení mezi poznáním, láskou, vnímavostí a komplexní morálkou. Všimli jsme si například toho, jak vnímavost k potřebě spánku a truchlení přímo souvisí se schopností odolávat pokušení a rozlišovat priority. Dnes si klademe otázku, jaký vliv má milost na morálku? Opět mohu vybrat z nepřeberného množství konkrétních příkladů. Už jsme si ukázali na neviditelné propojení ve vzájemných modlitbách, ale pojďme dál. Člověk, který objeví veřejné tajemství o Boží milosti, bude mít jiné priority, pozná, na čem záleží. Bude mu hodně záležet na Božích věcech atd. 

Jestli jste schopni odolat pokušení, zabrzdit se, soustředit na práci a odložit uspokojení, znamená to, že jste kdysi dávno přijali celý balík milosti od rodičů, nebo těch, kteří vás vychovávali. To oni vám z milosti nastavovali pravidla, byli vám k dispozici jako externí vůle, v době, kdy jste ještě žádnou vůli sami neměli. Bez jejich opakovaného milostivého „ne“, „počkej“ a „vydrž“ byste dnes žádné „ne“, „počkej“ a „vydrž“ sami sobě uvnitř neřekli a už vůbec byste se neposlechli. Naše současná morálka pramení nejen z naší snahy, ale z hlubin milosti, které se nám dostalo. I proto jsou mezi námi lidmi takové rozdíly v tom, jak se umíme nebo neumíme v pravou chvíli brzdit. 

No a co když si všimnu, že delta mé řeky v přítomnosti má v jednom ze svých ramen tvar odpuštění? Odkud dotekla? Jak se mi povedlo odpustit? Jak to, že nemusím upínat pozornost k hořkosti a minulosti? Důležitým přítokem byla vnímavost. Vnímavost k bolesti a zranění. Protože abych mohl odpouštět, musím nejdřív být v kontaktu se svou bolestí, uvědomit si, že je to špatně. Ale i vnímavost k druhému a schopnost soucitu s ním. Poznání toho, že odpuštění je velmi zdravé. To jsou důležité přítoky. Hlavní pramen je však milost. Je mi řečeno, že mi je odpuštěno Bohem a zakusil jsem odpuštění od druhých lidí. To je to prameniště milosti Boží i lidské, ze kterého voda života dotéká až do slavné delty a projevuje se navenek odpuštěním. Moje odpuštění nezávisí jen na mé snaze, ale pramení z milosti mě darované. 

To bylo jen pár konkrétních příkladů milosti protékající naším nitrem, obohacenou o přítoky a dospívající k deltě morálky priorit, čistoty i charakteru. 

Radujte se

Co máme dělat? Jaká je výzva dnešního kázání? No velmi jednoduchá. Nechte se nakazit Pavlovou radostí a úžasem při pohledu na zmapovaný veletok. To má samo o sobě ohromnou cenu. A je to vlastně to jediné, co lze dělat. Jestli je milost opravdu milostí, a tedy mou bezmocí, potom mi nezbývá než sledovat, vnímat a radovat se.  Vidíme před sebou celý tok řeky. Krásnou deltu – schopnost rozpoznat, na čem záleží, čistota i ovoce charakteru. Žasneme. Wow. Odkud to pramení? Jdeme proti proudu a zmapovali jsme tři přítoky. Láska, poznání a vnímavost rozmnožují vodu v řece. Je jí tam víc a více. Valí se dolů a není možné ji zastavit. Ale my jdeme dál. Blížíme se k prameništi milosti. Do prostoru, který nemáme pod kontrolou, kde jen vděčně sledujeme projevy Boží i lidské milosti. Potom odzoomujeme, vzlétneme do výšky a přehlédneme spolu s Pavlem řeku života v celé její zmapované nádheře. Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do konce.  Tak jako voda z pramene vždy poteče pod tíhou gravitace dolů a doteče až do moře, tak stejně ten, který vás oslovil, zaujal a promáčel svou milostí, garantuje vám, že voda doteče do moře Boží slávy. O to se s námi chtěl Pavel podělit, nakazit nás svou radostí. Raduj se a žasni nad každou dobrou věcí, kterou jsi udělal. Všimni si své morálky, toho dobrého, co se ti daří dělat, a věz, že to je výsledek tvé rozmnožující se lásky, vnímavosti i poznání, ale především velkolepé Boží a lidské milosti. A vše dobré, co uděláš – priority, brzdy i ovoce – se nakonec stává součástí moře Boží slávy. Skrze Ježíše Krista, jemu buď sláva napořád amen.