Vyprávíme si příběhy o lidech, kteří se intenzivním způsobem setkali s Bohem. Zážitek je změnil, a skrze Duchem oživený text se proměna děje i v nás, čtenářích. Dnešní kázání je pro mě velká výzva. V krátkém čase chci pojmout celé setkání, které Jan zažil na ostrově Patmos, tak jak nám o něm vypráví kniha Zjevení - poslední kniha Bible. Obsahuje velkolepý, bohatě rozvětvený obraz plný symbolů, narážek a odkazů. Vybral jsem ho v souvislosti s adventem. 

Abychom mohli knihu vstřebat najednou, ujasníme si metodu četby. Přečteme si úvod a závěr, abychom viděli její rámec. Všimneme si, čeho chce docílit a jakým způsobem. Potom se podíváme dovnitř. Ukážu vám pět výrazných, opakujících se motivů. Nebudeme se zabývat detaily, ve kterých bychom se lehce ztratili. Musíme si také ujasnit, jakou otázku textu položíme. Výklad Bible hodně záleží na otázkách, se kterými k ní přistupujeme. Možností máme hodně. Mohu se knihy zeptat: Jak se v ní manifestuje Einsteinova teorie relativity, nebo kdo bude vytržen, nebo jaký bude přesný jízdní řád událostí poslední doby před koncem světa. Já dnes knize položím úplně jinou otázku.

Jaká gesta a jaké postoje těla si osvojí člověk, který vstřebá knihu Zjevení v její celistvosti?

Rámec knihy

Úvodní vidění
Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát. On to prostřednictvím svého anděla naznačil svému otroku Janovi.  Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista, vše, co uviděl. Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. 

Zjevení 1:1-3

Bůh skrze Ježíše, anděla a Jana promlouvá ke čtenářům. Směřuje nás k tomu, co leží v blízké budoucnosti a odhaluje nám její kontury. Oznamuje, že je pro nás užitečné a dobré to vědět, vždyť nás označí za blahoslavené. A vyzývá k tomu, abychom četli, naslouchali, zachovali, chránili, podrželi a dokonce možná vstřebali obsah tohoto dopisu. Stručně řečeno: Nasměruj se k budoucnosti, čti a poslouchej následující odhalení, podrž je, a to je pro tebe dobré. Teď se přesuneme na samotný závěr knihy. 

Závěr vidění

Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví tohoto svitku: kdo by k nim něco přidal, tomu Bůh přidá ran zapsaných v tomto svitku; a kdo by ze slov svitku tohoto proroctví něco odejmul, tomu Bůh odejme jeho díl ze stromu života a ze svatého města, které byly popsány v tomto svitku. Ten, který o tom svědčí, praví: „Ano, přijdu brzy. “ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše Krista se všemi svatými. Amen.

Zjevení 22:16-21

Na závěr autor instrukce k četbě doplní. Říká: „Musíš to vzít celé bez úprav.“ Předpokládá, že čtenáři budou v pokušení přidávat a ubírat. Budou zavírat oči. Uhýbat pohledem. Něco vystřihnou a jiné doplní a vylepší. Autorova poznámka naznačuje, že kniha neobsahuje jen milé, pochopitelné a okulibé obrazy. Čtenář bude mít vnitřní puzení k vylepšením. Autor proti síle této touhy tlačí. „Drž to všechno, i když tomu nerozumíš a je ti to nepříjemné. Neutíkej. Zůstaň s tím.“ Podobně jako se manželé ve svatební smlouvě dobrovolně zavážou k tomu, že je smlouva bude držet, aby své záležitosti, pokud možno, vyřešili spolu. Manželská smlouva působí jako protisíla působící proti přirozeným útěkům. Podobně i tato instrukce působí jako protitlak proti úhybným manévrům čtenáře. A důvod?  „Je to nejlepší pro tebe. Jestli nechceš přijít o svou dobrou budoucnost, tak to drž celé. Vybojuj to. Nech se tím zformovat.“ Tedy úvod a závěr dohromady zní: Nasměruj se k budoucnosti, čti a poslouchej následující odhalení, vstřebej je a udrž je, i když to nebude jednoduché, protože to je pro tebe dobré. 

To byl rámec knihy, teď se podíváme dovnitř na pět velkých témat. Nezapomeňte, stále hledáme odpověď na otázku: Jaká gesta a jaké postoje si osvojí člověk, který vstřebá knihu Zjevení v její celistvosti?

Kontury obrazu

1) Tajemství - Zjevení je kniha odhalující, ale i zahalující. Je v ní mnoho tajemství, avšak ne všechna mají být odhalena. V desáté kapitole Jan slyší sedm zahřmění. Už už to chce zapsat. A je zastaven (10:3-4): Tohle nepiš, to zůstane tajemstvím. Naše zvědavost je stimulována, ale není uspokojena. Spoustu dalších témat kniha otevře, vyvolá zájem, ale na naše konkrétní a praktické dotazy už neodpoví. Co tisícileté království, vytržení, kdo je kdo atd.  Kniha nás učí pokoře. Nutí nás držet a přijímat i to čemu nerozumíme. Proto nemáme mazat části, kterým nerozumíme, ani si k nim přidávat něco svého. Jediná cesta, jak zůstat věrný zadání knihy, vede skrze pokorné uznání svých limitů – nevím, nerozumím. Samozřejmě je možné, že ten, kdo sedí vedle mě, bude rozumět některým věcem lépe, třeba proto, že zná historické pozadí a odkazy na ostatní biblické knihy, ale i ten největší odborník na knihu Zjevení dojde v určité chvíli k pokornému „nevím“. A vlastně proč ne. Kniha nás přece obrací k budoucnosti a do budoucna vždy hledíme s množstvím otazníků. Pokorné nevím je první rys duše člověka, který vstřebal knihu zjevení v její celistvosti. Prvním gestem, které si osvojujeme, je pokrčení ramen. Pozvednutí rukou. Podrbání na hlavě. Rozpaky ve tváři se slovy „nevím“. Jak vám v této pozici je?

Přesuneme se teď k tomu, co odhalené je. Kniha má silné poselství. Není jen frustrující neřešitelnou hádankou.

2) Trůní sál - Ve středu celého obrazu stojí velkolepý Boží trůn. Za oponou reality, za dveřmi trůnního sálu (4:1) není nic zlého, rozladěného a rozděleného. Je tam jediný svatý, svatý, svatý Bůh. Trojjediný Bůh – Bůh otec, Duch i Lev, co vypadá jako beránek Ježíš. Tito tři jsou propojeni nejen sami se sebou, ale také se starci, anděly, bytostmi a zástupy lidí. Všichni v jednotě, harmonii a oslavě okolo trůnu. Už teď. Je to místo s velikou gravitací, která bude opakovaně přitahovat Janovu pozornost. Znovu a znovu se bude do trůnního sálu vracet. (4-5 kapitola, 7:9-17, 19, 20:11-15). Děje se toho tam hodně, ale na pozadí stále zní oslavné písně. Texty řady duchovních písní mají svůj základ v knize Zjevení. Hoden je Beránek. Duch a nevěsta. Haleluja, sláva, čest i chvála, Svatý, svatý, svatý. (19:6). Všechny postavy v trůnním sále postojem svého těla vyjadřují úctu Bohu. Starci se klaní (5:14), zástupy zpívají (19:10) a mávají ratolestmi (7:19). Motiv uctívání však není jen součástí nebe, ale děje se teď na zemi. Ten, kdo se klaní nejvyššímu, obstojí. Naopak nejhorším průšvihem je uctívání model. Celá kniha Zjevení nás na budoucnost připravuje tak, že nás teď v přítomnosti zve k uctívání Boha. 

Druhým gestem, které si osvojujeme, jsou pozvednuté ruce v uctívání a tělo, které se klaní. Ten, kdo četl a zachoval knihu Zjevení, umí gesta uctívání. Umíte je vy? Máš je naučené? Je to postoj tvého těla, duše i ducha, do kterého vstupuješ? Jak ti v tomto postoji je? Umíš vycházet ze sebe a oslavovat Boha? V modlitbě? V písních? 

3) Hlubiny zla - V kontrastu k harmonii, síle a pestré jednotě nebeské sféry stojí děsivé hlubiny zla. A těm se kniha Zjevení nevyhne. Dokonce se zdá, že s každou další kapitolou se zřetelněji odhaluje obludnost zla. Jako by všechna aktivita vycházející z trůnního sálu měla za cíl vylákat a vyburcovat zlo, aby se ukázalo právě ve své odpornosti. Krize, které přichází na zemi, jsou zkouškou odhalující hrdiny a zloduchy. Když je klid a mír, mohou být všichni slušní, zlo dřímá pod povrchem a teprve v bouři vyplave napovrch. Ten, kdo se dívá na svět očima knihy Zjevení, vidí zlo na různých úrovních. Kniha natvrdo popisuje hříšnost lidí, sexuální zvrhlost, krádeže, čáry, urážky, lži, vraždy (9:21). Vidí i hříchy společenské a systémové. Mluví o šelmách a monstrech reprezentující zvrácené společenské systémy. A také o samotném ďáblu. 

Kniha Zjevení směřuje pohled do hlubiny největšího zla a hříchu. To je třetí postoj, gesto, které si osvojuje ten, kdo vstřebal knihu Zjevení. Umí vyjádřit hrůzu, utrpení. Umíš to? Jak vám v tomto pohledu je? Možná jste zaregistrovali článek v Respektu o zabití mentálně postižené Dorotky. To byl ponor do zla. Možná jste viděli nová videa a fotky z invaze na Ukrajině. To je ponor. Vzpomínáme si na vlastní zkušenost se zlem, které vyšlo z vás, nebo které na nás někdo spáchal. Chce se nám řvát, brečet, zvracet. To je postoj a gesto člověka, který vstřebal knihu Zjevení. 

4) Rekonstrukce světa - Nejčastější emoce, kterou Bůh v tomto vidění má, je hněv. Je namířen právě proti odhalenému zlu. Nebe překypuje hněvem. S hněvem je to však ošemetné. Jak to udělat? Kniha Zjevení to řeší naprosto geniálně. V páté kapitole se trůnním sálem rozezní otázka: Kdo je hoden otevřít svitek a rozlomit jeho pečetě? Ukáže se, že s každou zlomenou pečetí se na zem vyvalí jedna katastrofa za druhou. Kdo si může dovolit vypustit Boží hněv do světa? Jen jediný je hoden. Ježíš, ten ukřižovaný a vzkříšený. Bez Krista by byl Boží hněv strašnou zprávou, ale s ním je to úplně něco jiného. Můžeme mu totiž důvěřovat. Neničí z plezíru. Dovede rozpoznat nuance hříchu. Že rozumí bolesti. Že i kdyby v hněvu zabil spravedlivého, bude vzkříšen. Nikdo jiný nemá právo rekonstruovat svět a společnost než ten, který dobrovolně přijal hřích lidí, nechal se zabít a odpustil jim. Boží hněv je pozitivní síla, která chce měnit svět k lepšímu. A tak z trůnního sálu pomocí andělů na svět přichází krize. Pečetě, polnice, misky Božího hněvu. Ale vše je součástí operace, kterou řídí ten, kdo opakovaně nabízí milost, zve k pokání, zesiluje jen proto, že se lidé nemění.

I my spolu s Bohem známe hněv, zatínáme ruce v pěst a hledáme možná řešení. Jsme součástí této Kristovy delikátní rekonstrukce. A začínáme spolu s ním u sebe. Co je můj hřích? Co mohu opustit a zničit? Kde činit pokání. Kniha Zjevení poskytuje několik seznamů hříchů. A pokračujeme dál. Na začátku knihy je sedm dopisů sborům, kde Ježíš po nebeské vizitaci dává detailní zpětnou vazbu. Tohle je dobré a tohle změňte. Napravte se. Čtvrtým gestem jsou ruce v hněvu zatnuté v pěst. Hněv je jedna z nesilnějších emocí. Je to pozitivní síla, která chce měnit svět k lepšímu. Začínáme u sebe a pokračujeme dál. 

5) Nové spojení - Závěrečné scény vidění jsou nádherné. Rekonstrukce se podařila. Celá kniha Zjevení není nic jiného než rozpracování části modlitby Páně, kde prosíme: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Je o sestupu Božího království na zem. Nejprve jako síla destruktivní, která boří to, co je hříšné a nesvaté.  Potom jako síla tišící a budující, která obnovuje svět.  Vše, co je v tobě hříšného, bude odděleno a zničeno, shoří to spolu s tvými špinavými šaty. Závěr je krásný obraz obnovené země. Nebe spojené se zemí. Vzkříšení a vláda proměněných lidí na zemi. Až dojetí. Ohromný klid. 

Pátým gestem, které si osvojujeme, je spokojené uvolnění. Právě jsi dostal všechno, co potřebuješ, jsi nasycen a uzdraven, máš tu své blízké, tvé slzy někdo utřel, žiješ v plnosti. Posaď se tak právě teď. Tohle gesto, tento postoj je příslib budoucnosti. Radost bez jakéhokoliv zpochybňujícího ale. Dovedete do tohoto postoje těla vstupovat v modlitbě? Kolikrát týdně se zastavíte v tichém absolutním spočinutí důvěry a naděje, která se rozlévá naším tělem když dočteme poslední kapitoly Bible?

Proměna přítomnosti

Jan se intenzivním způsobem potkal s Bohem a ten mu skrze Ježíše a anděly odhalil budoucnost. Jak ho setkání změnilo? Žasnu nad tím, že on sám byl natolik celistvý a silný, že celé toto vidění udržel. Dobře ví, že nebylo jednoduché tam nechat všechno, to čemu nerozuměl, i to, co ho děsilo. Opakovaně se vracel k pohledu do trůnního sálu rozezvučeného chválou. Viděl Ježíše, jak přichází k velké rekonstrukci světa, společnosti a lidí. Nakonec šťastný a uvolněný sledoval vzkříšení, obnovu a nadějné finále dějin. Postava, která ve všech scénách hraje klíčovou roli od začátku až do konce, je Ježíš. Osoba Ježíše integruje všechny různé pozice a gesta, a když může Ježíš a Jan, tak proč ne my. 

Jaká gesta a jaké postoje si osvojí člověk, který vstřebá knihu Zjevení v její celistvosti? Postoj, že nevím, vydržím nejistotu, nemusím vědět všechno a mohu v tom mít pokoj. Vím, že za oponou reality je Boží trůn. Naučil jsem se vstupovat do postoje uctívání – Ježíše. Mám odvahu čelit hlubinám zla ve svém nitru i okolo sebe. Je to odporné a nechutné, ale nutné. Nořím se do chaosu spolu s Ježíšem. Umím zatnout ruce v pěst a využít sílu Kristova hněvu k rekonstrukci světa. Začínám u sebe a pokračuji dál. Umím spočinout ve vidině nového spojení nebe a země. V naději vzkříšení. Spolu s Ježíšem. Ach… Naše tělo po přečtení knihy Zjevení díky Ježíši umí právě tyto pohyby. Umí mezi nimi střídat, drží je všechny. A přesto jak znám sám sebe i vás, tak některé postoje zvládáte lépe a jiným se vyhýbáte. Jeden chodí s hlavou v oblacích jako by zlo nebylo a jako by žil jen v trůnním sále. Jiný hořkne a utápí se při pohledu na všechno zlo ve světě. Další bez odpočinku se zaťatými pěstmi rekonstruuje svět. Jeho kamarád si naopak říká, že nemusí na sobě pracovat, vždyť Bůh všechno jednou odpustí. No, a poslední není schopen vydržet nejistotu a na vše musí mít jednoduchou odpověď. To jsou karikatury nás, kteří nedržíme knihu Zjevení vcelku, ale ubíráme a přidáváme. Dokonalý člověk Ježíš, Jan i my umí držet všechno, střídat jednotlivé postoje a gesta podle potřeby.  Jen si přečtěte knihu doma a všimněte si, k čemu vás povede. 

Člověk, který takto vstřebal knihu Zjevení, žije s ní a zachovává ji, obstojí v blízké budoucnosti. Ať už přijde cokoliv.