Velkopáteční bohoslužba

Čteme společně Lukášovo evangelium. Zastavujeme se pohledem u těch částí příběhu, které nám dávají nahlédnout do Ježíšova nitra. Není jich mnoho, ale stojí za to. Viděli jsme dospívajícího chlapce a touhu, která se v něm vzedmula. Viděli jsme, jak se raduje, jak je vnitřně rozpolcen i jak usedavě pláče. Tyto zmínky jsou jako čisté linie, kterými Lukáš kreslí osobní portrét Ježíše z Nazareta. Dnes mu položíme další potenciálně velmi intimní otázku. V předvečer Velikonoc se ho zeptáme: Co tě v nejbližší době čeká? A on odpoví. Pojď a podívej se. Provedu tě příběhem. 

Lukáš 22-23

Příběh nás vtáhl do svého děje. Pozorně sledujeme Ježíše. Vše, co říká, dělá a snáší. Bylo toho mnoho, ale jen v jednom místě nám autor dal nahlédnout do Ježíšova nitra. Jediné místo, kde se nemusíme domýšlet, jak asi Ježíši bylo. Vzpomeňte si. Bylo to během noční modlitby na Olivové hoře. Tam Lukáš čistým tahem štětce dokončí Ježíšův soukromý portrét. 

Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. “

Lukáš 23:41-46

Ježíšův kalich 

Ježíš byl s učedníky na večeři a na procházce, ale teď se od nich odpojí. Odchází opodál, aby se spojil sám se sebou před Bohem. Pokleká. Noří se do modlitby. Tak jako už tolikrát před důležitými rozhodnutími a náročnými dny. Téma, které má před sebou, symbolicky vyjádří metaforou kalicha. Představte si kalich plný hořkého nápoje způsobující bolest a smrt. Stojí před ním a on se na něj dívá. To je tvůj konec. Jen si to představte. Ježíš při pohledu na kalich pronese modlitbu důvěry a klidu. Lukáš k ní, na rozdíl od jiných evangelistů, nepřikládá vůbec žádnou emoci. Žádná úzkost, strach ani sevření. Ježíš se nehroutí na zem. Je to modlitba svobodného rozhodnutí. Prohlásí: Staň se tvá vůle, nejde o to, co chci já, ale ty. Jestli ho nedáš pryč, beru to. Tečka. Hotovo. Některé verze rukopisů Lukášova textu zde dokonce končí. Ježíš vstane a odejde. U jiných se však scéna promění.

Objeví se anděl. Posel přichází jako Boží odpověď na Ježíšovu modlitbu. Dodává mu sílu. Ale k čemu? Vždyť Ježíš řekl své oficiální stanovisko. Už se pomodlil. Co se příchodem anděla změnilo? Ježíš se propadá do vnitřního zápasu. Doslova se ocitá v agónii. Modlí se ještě usilovněji. Jeho slova nabírají obrátky. Už to nejsou jen slova důvěry. Nevíme, co říká. Slovům není rozumět. Vidíme, že se děje něco intenzivního. Jeho tělo křičí. Potí krev. Bojuje. To mě překvapilo. Čekal bych, že anděl přinese klid. Utvrdí to, co Ježíš předtím prohlásil. Dodá sílu, aby byl Ježíš dál v pohodě. Ale tak to není. Bible mě provokuje a obrací naruby mou představu utěšujícího anděla. Zdá se, že anděl dodává Ježíši sílu právě, aby se dál modlil. Aby zůstal u představy toho, co ho čeká. Dívej se na kalich. Neodcházej od této představy. Neuhýbej pohledem. Už za pár hodin ztratí své blízké, bude sám, bude trpět, bude ponížen, traumatizován. Přítomnost anděla situaci neuklidní, nezmenší bolest, neodvede pozornost. Naopak přichází agónie. Je jako trenér unaveného sportovce, který ho vyhecuje, ať přes bolest vydrží. Je jako psycholog, který vás nenechá uniknout od bolestivé vzpomínky, ale doptá se, podrží vás tam.  Anděl ho posiluje, aby se ještě chvíli díval do budoucna, sledoval kalich a vyjádřil to, co v něm je. Nejen klidnou důvěru, ale také hluboký zápas. Protože obojí je přítomno. Obojí je pravdivé. Představte si sklenku s tekutinou. Vypadá klidná, pak jí trochu zamícháte, začne bublat, šumět, celá hladina se rozčeří, než látka vyprchá a hladina se znova uklidní. Po nějaké době i tato druhá modlitba končí. Přichází klid. Opět se rozhostí důvěra. Ježíš vyskočí na nohy a vrátí se k učedníkům. 

Kalich učedníků a náš

Učedníci spí. Není to však ledajaký spánek. Ježíš mu rozumí jako spánku ze zármutku. Oči se jim nezavřely únavou, ale proto, že nesnesli pohled na tíhu přítomnosti. Zavírají oči před emocí. Ježíš právě zažil, jak těžké a zároveň důležité je zůstat v modlitbě a v kontaktu s tíhou déle než k první překážce. To, co poznal u sebe, vidí u nich. Jsou si blízcí. Přichází k nim tak, jako anděl přišel k němu. Budí je. Otevírá jim oči, nechává je čelit realitě. Modlete se, jinak v budoucnu neobstojíte. I před vámi leží kalich, jiný než můj, ale taky nepříjemný a bolestivý. Otevřete oči. Modlitba, kontakt s vlastní emocí, myšlenkami a představami je přípravou na budoucnost. V tomto místě v příběhu lehce dosadíme sami sebe. Ježíš je blízký učedníkům, ale i nám. Známe úhybné manévry, zavírání očí. Umíme uhnout pohledem. Povrchně se na něco podívat. Jen to zachytit. A často je to dobré, přece se nezhroutíme pokaždé, když naše myšlenky zavadí o citlivé téma. Ale občas v rámci přípravy na budoucnost je potřeba umět se podívat.  Vstupujeme do modlitby, otevíráme se tomu, co je v nás. Pojmenováváme před Bohem to, co vidíme a prožíváme. Čelíme strachu s andělem po boku. 

Překvapivá realita

Pojďme se vrátit zpět k Ježíši. Nevíme, co přesně si v agónii představoval, že se stane, ale víme, co se stalo. Zrada. Zatčení. Proces. Mučení. Smrt. Na jednu stranu to bylo velmi těžké a bolestivé. Na druhou stranu tam byla celá řada dobrých věcí, konkrétně vztahů. Ježíš nezůstal sám! Našlo se okolo něj spoustu lidí, kteří byli na jeho straně. Lukáš tuto vyváženost zla i blízkosti, zátěže i zdrojů krásně vyjádří u dvou odsouzenců. Posmívač na jedné straně a blízký kajícník na druhé. To je Lukášovo specifikum. Žádný jiný evangelista není tak pozitivní, co se týče Ježíšovy podpory. Od anděla po lotra, ať se Ježíš podívá kamkoliv, vždy tam někoho svého najde. Kříž a utrpení se stává místem spojení.

• •    V Getsemane se Ježíš potkává s andělem a ten ho posiluje, aby vytrval v těžké modlitbě a čelil své úzkosti.
• •    Učedníci za něj budou bojovat, nerozutečou se
• •    Petr je z povzdáli sleduje 
• •    Pilát se ho opakovaně zastává a nechce ho vydat
• •    Po cestě na Golgotu má krátkou blízkou interakci s plačícími ženami. I ty stojí na jeho straně
• •    Na kříži se Ježíš sblíží s lotrem, který se ho zastane, projeví lítost a vyjádří víru
• •    Když Ježíš umírá, tak se přiblíží k Bohu a s důvěrou mu odevzdá svůj život. Žádný zoufalý výkřik o tom, že ho Bůh opustil. Nic takového. Mluví s důvěrou tak, jak to vyzápasil v Getsemane
• •    Pod křížem se k Ježíši přiblíží setník, který odsouzeného ocení jako nevinného člověka 
• •    Ostatní lidé při pohledu na Ježíše naříkají, bijí se v prsa a činí pokání. Celé davy lidí litují 
• •    Vidíme, že Ježíše nikdo neopustil, opodál stáli všichni jeho známí. Nerozutekli se. Zůstali. 
• •    Josef z Arimatie si vyžádá tělo, postará se o něj. Dotýká se ho v jeho absolutní bezmoci 
• •    Vše je uzavřeno obrazem žen, které se připravují na to, že se postarají o jeho tělo 

Každá věta vrcholné scény Lukášových pašijí by mohla popisovat šílené utrpení, rozdrásané nohy, plíce, které se nemohou nadechnout, rozpraskané rty. Ale nic takového nedělá. S metodickou přesností popisuje všechny, kdo byli Ježíši blízko. Ano, měl nepřátele, ale byl obklopen i blízkými. Ti s ním souzněli, prožívali lítost, šok a sympatie. Navíc i z většiny nepřátel. Lukáš nám představuje kříž jako místo pokání, proměny a setkání. 

Ježíši co tě v nejbližší době čeká?

Leží přede mnou kalich. Představuji si v něm intenzivní psychickou i fyzickou bolest. Letmo jsem se ho dotkl a rozhodl se, že ho přijmu. Anděl mě však podržel déle. Dal mi sílu neucuknout, nechat vyjít na povrch to, co bylo v hlubině. Nezměnilo to mé rozhodnutí, ale jsem tak celistvější a pravdivější. Kdybych byl sám, ucukl bych. Odstoupil bych od modlitby. Zavřel bych oči, před zármutkem jako učedníci. Nakonec musím říct, že když jsem ten kalich reálně pil, bylo v něm krom bolesti také neskutečné množství blízkosti a smyslu. Vidím tváře těch, se kterými bych se nesetkal, kdybych kalich nevzal.

Rozhostí se ticho. Ježíš se otočí na nás, chvíli nás pozoruje a pak položí stejnou otázku nám. Co tě čeká? Podívej se na to, co leží před tebou. Co je teď tvůj kalich? Jak bys ho pojmenoval? Co s ním děláš? 

Neboj se přiblížit, vždyť Ježíš je blízký, právě tady se s ním potkáváš. Kříž je v pravém slova smyslu středem světa, místem setkání. Pro ty, kdo neuhýbají pohledem před bolestí. Pro ty, kteří odvážně s Ježíšem po boku čelí budoucnosti.