Josef se neudrží a odhalí bratrům svou identitu. Oni jsou z toho v šoku. Ztuhnou a zmlknou. Josef na chvíli potlačí své emoce a přepne se do stavu pomoci. Snaží se dát slovy řád do jejich chaosu. Respektuje, že nemohou mluvit a dává jim možnost zareagovat pohybem. Pozve je ať k němu přistoupí. Snaží se je uklidnit a ukotvit v přítomnosti. Když už jsou klidnější vypráví jim svůj příběh. Je to příběh pravdivý, stručný, pozitivní a zbožný. Je to příběh usmířený, pod který se mohou podepsat, aniž by ztratili tvář. Jejich vlastní vina přinesla díky Bohu pozitivní důsledky. Wow. Josef vidí, že jsou v tu chvíli bratři stále ještě zmatení. Propadli se do chaosu.  Stále nevědí, co se pořádně děje a co to znamená. Kdyby se jich teď zeptal, co mají v plánu v příštím týdnu, asi z nich vyleze dlouhé zaražené ehmm… člověk v chaosu není schopen plánovat dlouho dopředu. Úplně mu chybí výhled vpřed. Otřesením přítomnosti se totiž mění i budoucnost. Věci jsou a budou jinak, než si plánovali. Čekali, že vezmou obilí a vrátí se domů za rodinami, ale jestli je Josef opravdu správcem Egypta, tak se asi něco mění… Ale co? Co bude? Co to znamená? Co máme dělat? Chaos a spoustu otázek. Josef tu nevyřčenou otázku, a co bude dál, vycítí a předloží plán. 

Rychle vystupte k otci a řekněte mu: Toto vzkazuje tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Neotálej a sestup ke mně. Usadíš se v zemi Gošenu a budeš blízko mě ty, tvoji synové i synové tvých synů, tvůj brav i tvůj skot a vše, co máš. Budu se tam o tebe starat, protože bude ještě pět let hladu, abys nezchudl ty, tvůj dům ani nic z toho, co máš. Hle, vidí to vaše oči i oči mého bratra Benjamína, že já sám k vám mluvím. Povězte otci o vší mé slávě v Egyptě a o všem, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte otce sem dolů.

Genesis 45:9

Zdvižené stavidlo

Mám u této části příběhu představu zdviženého stavidla. Za hrází se dlouho hromadila voda. Byla to zadržená slova, která Josef neříkal. Mlčel před bratry. Teď to všechno řekl a události nabrali rychlí spád. Jako když se zvedne stavidlo a voda tryská proudem ven. Byla to zadržovaná energie a možnosti, které Josef měl a které nemohl se svou rodinou sdílet. Jako hladina za hrází, která je o několik metrů výš než hladina pod hrází. Jen si představte ten rozdíl hladin životní úrovně mezi Josefem a jeho rodinou. Už dva roky žijí tak, že Josef má úplně všechno a oni živoří v pustině. Jen si představte muže, který žije v Dubaji a vydělává miliony měsíčně, vlastní luxusní auta, investuje do stavby ohromných budov, zatímco jeho rodina přežívá ze dne na den ve slamu kdesi v Jižním Súdánu. Dva naprosto odlišné světy. Josef už od první návštěvy bratrů tento rozpor musí intenzivně vnímat. Jen z toho, jak je oblečený on a jak oni. Jak je živený on a jak oni. Dva roky Josef zadržuje svá slova a nemůže se ani plně finančně o svou rodinu postarat. Alespoň to udělal tak, že jim předtím tajně vrátil peníze do vaků. Představa že oni by platili jemu za obilí je naprosto absurdní. Jakoby se trochu vody a požehnání skrze hráz dostalo k rodině, ale je to příliš malé množství. Ale teď už bratři vědí, kdo je. Hráz se protrhla a zadržovaná slova i zadržované bohatství najednou s ohromnou energií přirozeně chtějí oba světy vyrovnat. Tryskají z něho slova, právě jsme část z Josefova nejdelšího proslovu. A posílá otci vůz a cennosti, připravuje jim nejlepší místo k bydlení. Jako příval požehnání.

Naléhavá řeč

Josef oslovuje nejprve své bratry, ale skrze ně chce zase promluvit i k otci. Nejprve si poslechneme, jak mluví k bratrům a v příštím díle se podíváme ve stejném textu na jeho vzkaz otci.

Josef na bratry naléhá. Používá slova rychle, neotálej a pospěšte. Celý oddíl tím otevírá i uzavírá. Jsou to slova, kterými popoháníme děti, když je ve všední den ráno vypravujeme do školy. Slovy vytváříme stres a tlak, protože je potřeba udělat něco svižně a zaměřit roztěkanou pozornost dětí na to, aby si zavazovali tkaničky a neokouněli. Josef stále drží situaci pevně v rukou a dává svými slovy řád do chaosu. Naplánuje další kroky a společnou budoucnost. Z nekonečného chaotického množství možností, které teď bratři mají, vybere jednu. A to je pro lidi v šoku svým způsobem úlevné. Teď vím, co mám dělat.

Představte si, že byste měli možnost třeba týden pozorovat svého kazatele, pastoračního pracovníka nebo nějakého psychologa během jejich rozhovorů s lidmi. Nemohli byste do rozhovorů a setkání zasahovat, ale mohli byste naslouchat a pozorovat. Potom by se vás někdo zeptal, co jste viděli? Čeho jste si všímali? Jak byste ty rozhovory popsali? Mohli byste zvolit více různých kritérií. Třeba kritérium napětí. Některá setkání byla uvolněná a jiná napjatá. Nebo kritérium zapojení pracovníka, někdo byl více naslouchající a jiný více vyučující. Kritérium délky. Některá setkání byla dlouhá, jiná krátká. Atd. Jedno z kritérií, které byste mohli použít je míra direktivity. Být hodně direktivní znamená říkat druhým lidem, co mají dělat. Radit jim, dávat výzvy, dokonce je někdy k něčemu i tlačit. Třeba: Chci abys šel za druhým a omluvil se mu. Okamžitě s tím přestaň, ubližuješ sobě i svému okolí. Je dobré hodinu před usnutím nekoukat do displeje, aby pak člověk dobře spal. Už jí nebudeš kontaktovat, dáte si od sebe pauzu. Naopak málo direktivní rozhovory jsou plné naslouchání a otázek. Kazatel, pastorační pracovník nebo psycholog se zeptají: Jaké máš možnosti řešení? Nad čím jsi přemýšlel? Co jsi už zkoušel? Jak se cítíš? Nebo jen pouhé, aha, týjo, nebo myslím že ti rozumím. Atd. 

Nedá se říct, že jeden přístup by byl univerzálně lepší a druhý horší. Myslím, že záleží hodně na obou lidech, na očekávání, které mají od setkání i na tom jaké téma zrovna řeší. Záleží také na míře krize. Když jednáte s člověkem, který je v klidu můžete si dovolit volně přemýšlet a hledat možnosti. V tu chvíli je vhodnější přístup méně direktivní. Dává lidem prostor proto, aby byli kreativní a přišli s vlastními nápady. Když máte před sebou člověka v krizi je užitečné být direktivnější, praktičtější a zaměřený na dohlednou budoucnost. Pomoci mu naplánovat nejdůležitější a bezprostřední kroky, které je teď možné udělat. To je to co, dělá Josef. Přeskočí do manažerské, vládcovské, rodičovské pozice a začne rozdávat příkazy.  Rychle vystupte k otci a řekněte mu... Povězte otci ... Pospěšte si a přiveďte otce sem dolů.

Všední dny a víkendy

Jak direktivní, tak nedirektivní komunikace patří k životu. Podobně komunikujeme s dětmi. Je to rozdíl mezi rány v průběhu týdne a o víkendu. V týdnu zaznívají slova jako rychle, pospěš, dělej. Direktivně ukazujeme prstem na priority a pořadí úkonů, aby byl jejich pohyb co nejefektivnější. Kdežto o víkendu spěchat nemusíme, netlačíme, nemusíme být direktivní. Dáváme prostor svobodě, spontánnosti a nápadům. Podobně když jsou ohrožené, dělají něco nebezpečného, jasně direktivně jim řekneme, co má a nemá dělat, zakřičíme přestaň, polož to, zastav. A pak když jsme spolu v lese je necháme svobodně běhat a prozkoumávat svět. Obojí má svou váhu. Obojí má svůj čas. 

Josefovo direktivní chování je součástí moudré strategie jak být oporou člověku, který je v šoku a v chaosu. Poradit, naplánovat s druhým další nezbytné kroky, které v následujících dnech může udělat. Direktivní přístup je i ošemetný. Člověk má v tu chvíli velkou moc nad druhým. A může docházet k jejímu zneužití, pokud dotyčný vyvolává krize, aby se mohl stát krizovým manažerem. A aby si udržel nad druhým člověkem moc. Může druhého tlačit k tomu, co sám nechce. Zneužít situace. Záleží na motivaci. Třeba Josefovi v tomto ohledu můžeme věřit. Právě kvůli jeho motivaci. Viděli jsme od začátku, to ohromné požehnání, které má a o které se chce s rodinou podělit. Je to síla lásky, která direktivně říká druhému, co má dělat, protože to je to nejlepší pro všechny. Josef má vizi, přežijeme spolu, budeme mít dostatek jídla a budeme si blízko.