Poslušnost 

Člověk, který nepřijímá zodpovědnost za rozkládající se svět, se v zážitku krize a v modlitbě proměňuje. Na závěr modlitby vyznával, že v Bohu je záchrana. A na toto vyjádření víry Bůh odpovídá konečnou záchranou. 

Hospodin pak promluvil k rybě a ta vyvrhla Jonáše na souš.  
Jonáš 2:11

Příběh se vrací ke svému začátku. V prvním verši druhé kapitoly Bůh nařídí rybě, aby Jonáše spolkla, v posledním verši jí nařídí, aby ho vyvrhla. Správný příběh má cyklickou formu, tím čtenáře uspokojí, protože se v našich myslích uzavře, úvod koresponduje se závěrem. Nás potom nedrásá žádná nejistota, nerozčilují nás volně zakončené nitky příběhu, které by nebyly nakonec provázány do jednoho krásného celku. A tak máme radost. Epizoda příběhu je uzavřena, navíc to dopadlo dobře a Jonáš se konečně dostal na souš. Jeho záchrana je dokončena. Jak velkou měl radost, když dýchal čerstvý vzduch a pod nohama se mu nehýbala zem. Tělo si mohlo konečně oddechnout a přestat bít na poplach v neutuchající stresové reakci. Znáte to, ty chvíle, kdy z vás opadne strach, hrůza, stres a napětí. Nedávno jsem se učil řídit auto. První týdny autoškoly jsem z něj vystupoval s úlevou a radostí, že mám zase pod nohama pevnou zem a ne děsivá pohyblivá kola, že jsem venku z toho oplechovaného smrtícího stroje, kde stačí nepatrný pohyb a je po mně. Úleva, radost, jsem venku.

Už jsme si všimli, že kniha Jonáš je vtipná. Všimli jsme si toho ve chvíli, kdy se nám ryba objevila na scéně poprvé. Dnes uzavřeme tuto kapitolu také zamyšlením o vtipu, tentokrát ale drsném vtipu. Dnešní verš obsahuje další rozměr zahanbujícího kritického humoru na pozadí textu. Bůh promluvil a ryba Jonáše vyvrhla. To je ale poslušná rybka, řekne si čtenář. A není to poprvé. Už v první kapitole jsme četli, že Bůh poslal vítr, který způsobil bouři. Potom dal příkaz rybě, aby Jonáše spolkla. Teď řekl rybě, ať ho vyplivne a ona to bez řečí udělá. Dál v příběhu podobně Bůh pošle rostlinu, aby vyrostla nad Jonášem a stínila ho před sluncem. A pak pošle červa, aby rostlinu sežral. V knize vystupují přírodní živel, vodní živočich, rostlina a pozemský živočich. Ti všichni bez řečí a bez vytáček poslouchají Boha. Jsou nástroj Boží řeči k člověku. Neptají se na důvody, neodmlouvají a neutíkají před svým posláním. Jejich chování je v kontrastu s chováním lidí v příběhu. Ať už to jsou obyvatelé města Ninive, námořníci na lodi nebo samotný Jonáš, vidíme je jako opozici proti Bohu. Neposlouchají automaticky. A z těch všech je nejhorší Jonáš. Protože námořníkům i Ninivským stačí říct jednou a oni se obrátí, zatímco Jonáš neposlouchá vůbec. 

Toto drsně vtipné porovnání lidí, zvířat a neživého světa najdeme roztroušeno nejen v knize Jonáš, ale v celé Bibli. Pro Boha je očividně jednodušší pracovat s citlivými zvířaty a neživými elementy než s lidmi. A občas to lidem dá najevo, aby je zahanbil, aby je humorem zasáhl a proměnil. V příběhu o Bileámovi Bůh používá hlas oslice, protože člověk je tupý (Nu 22:23). Prorok Izajáš kritizuje Boží lid za to, že si pletou pány a vyčte jim, že jsou horší než volové a oslové, kteří alespoň vědí, kde mají domov a kdo jim dává nažrat (Iz 1:3). Lidi ne. Ježíš stejně humorně odpoví těm, kteří chtějí umlčet jeho fanoušky, když řekne: Jestli nebudou skandovat oni, budou řvát kameny (Lk 19:40).  

Pohled na poslušnost přírody, na citlivost oslů, volů a kamenů, na poslušnost ryby, větru a červa je pro nás zahanbující. Jim to jde a nám ne. Oni jsou jednoduše prodlouženou rukou Boží a my si stále děláme, co chceme. Na druhou stranu jsme pro Boha cenní právě proto, že nejsme jako červ, ryba, osel, vítr, nebo kámen. Máme pro Boha větší cenu právě proto, že jsme svobodní. Naše poslušnost je jiného druhu. Jsme svobodní, a to nás činí Božími obrazy. Se svobodou ovšem přichází i zodpovědnost. Zodpovědnost naslouchat Bohu a dobrovolně se na něj vyladit. Ne, protože musím kvůli nějakému přírodnímu zákonu, ale protože toužím. Občas jsme dost tupí. Neslyšíme, nechceme vidět, neměníme se, zavíráme oči, máme spoustu obranných mechanismů. A ty Bůh občas obchází, aby se k nám dostal. Neváhá použít nástroje drsného humoru a přirovnává nás k přírodě. Z toho přirovnání však nevycházíme dobře. Nelíbí se nám to? Nesouhlasíme s tím? Dobrá, ale Bůh se v Bibli neřídí kodexem politické korektnosti. A navíc si to vůči nám může dovolit, protože se s námi dobře zná. Ví, že my víme, že i když nás takto napomíná a trochu zesměšní jakoby nakreslil naši karikaturu, dělá to z lásky.

Zažili jste někdy pocit zahanbení z toho, jak příroda a neživý svět poslouchá Boží řád a Boží příkazy, ale vy ne? Během podzimních výletů z posledních týdnů ke mně příroda promluvila v několika směrech. Podívejte se na podzimní stromy, jak poslušně obarví a potom shodí své listy. Naposledy zazáří barvami a pak své krásné koruny složí k zemi. Zestárnou a vypadá to, že umřou. A my lidi se zuby nehty držíme svého jarního mládí a nechceme se ho vzdát. Držíme si své koruny a nechceme o ně přijít. Čím více se jich držíme, tím více jsme trapní. I strom, který právě opadal, je pro nás zahanbující. Nebo se podívejte se na řeku, s jakou vytrvalostí teče proud. Nebo se podívejte na vlny, s jakou trpělivostí vytrvale a pořád dokola omývají stále stejný břeh. Voda, která svou vytrvalostí promění skálu. A já, a ty vzdáváme snahu po třetím pokusu?  Kde je naše vytrvalost? Jsem zahanben řekou, jsem zahanben mořskou vlnou, když vzdávám věci po pár pokusech, když mi chybí ta vytrvalost jít určitým směrem, dělat to, co je dobré jako mořský proud. 

Jsem zahanben pomíjivou krásou stromu i vytrvalostí mořské vlny. Jsem zahanben poslušností ryby, která spolkla a později vyzvracela Jonáše. Moje zahanbení je na místě, nevede mě však k pasivitě. Neřeknu si, tak ať si Bůh použije ke své slávě kameny, když nejsem dost dobrý. Vím, že příroda může být pro mě zahanbujícím vzorem, ale Bůh touží po mé chvále, po mém srdci a mé poslušnosti a oddanosti. Je to pro Něj úplně něco jiného, než když Ho poslechne příroda. I když se od pejska mohu učit věrnosti, Bůh po mě nechce jen psí věrnost. I když mě osel a vůl naučí, kdo mě živí a komu patřím, tak mě Bůh zve ke stolu jako svého syna, a ne jako zvíře. I když se mohu od stromu učit stárnout, Bůh po mě chce, abych stárnul s větší slávou než strom. Naše poslušnost, když už k  ní dojde, je mnohem slavnější a krásnější. My na rozdíl od přírody jsme svobodní a nemusíme poslouchat. Přesto se rozhodujeme naladit se na Boha, vládce vesmíru, a sloužit Jemu.  

Modlitba: Pane Ježíši, tehdy s těmi skandujícími kameny jsi nás fakt rozesmál, bylo pěkné vnímat, že se nás zastáváš. Díky za to, že přestože si můžeš pro své cíle a plány použít mnohem poslušnější nástroje z řad elementů a živé i neživé přírody, tak přesto toužíš spolupracovat s námi. Děkujeme za Tvou radost, se kterou se raduješ, když jsme to my lidé, kteří se na Tebe vyladíme, toužíme poslechnout a stát se agenty Tvého slova a Tvé lásky ve světě. A tak vyznáváme, že chceme být poslušnější než ryba, vítr a červík v příběhu, že chceme skandovat ke Tvé slávě víc jak valící se kameny, že chceme s Tebou stolovat jako tvé děti, ne jako Tvůj dobytek. Díky, Ježíši, že jsi nás zachránil a nazval svými přáteli.