V prvním díle jsme viděli společenskou pyramidu perské říše. Její základnu tvoří země od Indie po Egypt. Na jejím vrcholu je palác krále Achašveroše a jeho trůn. Okolo trůnu se koncentruje bohatství a elita země. Přesto zdaleka není všechno růžové. Mezi mužskou a ženskou částí paláce je zeď. Prvních devět veršů vykreslilo scénu a její kulisy. Od desátého verše startuje děj a problémem bude právě ona zeď.

Sedmého dne, když byl král v dobrém rozmaru z vína, zavolal Mehúmana, Biztu, Charbónu, Bigtu a Abagtu, Zetara a Karkase, sedm eunuchů, kteří sloužili v přítomnosti krále Achašvéroše, aby přivedli královnu Vašti před krále s královskou korunou. Chtěl ukázat národům a knížatům její krásu; byla totiž hezkého vzhledu. Avšak královna Vašti odmítla přijít podle králova slova, které jí bylo sděleno prostřednictvím eunuchů. Král se velmi rozhněval a vzplanula v něm zloba.

Ester 1:10-12

Zeď

Zeď odděluje prostor krále a královny. Příběh zaměří pozornost na svět krále. Ten slaví úspěchy. Víno teče proudem, atmosféra je skvělá. Předvádí všechno své bohatství. V závěru sedmidenní hostiny dostane nápad. Pochlubí se šperkem, který mu budou ostatní nejvíc závidět. Nechá předvést svou krásnou paní. Skvělý nápad. Neváhá ani chviličku. Zavolá sedm eunuchů, kteří jediní jsou bezpeční, aby mohli projít za zeď do odděleného světa žen. Instrukce jsou jasné. Ať přijde s korunou na hlavě a ukáže se na jeho párty. V jeho světě to dává smysl. Má radost, chce se pochlubit. Už ukázal všechno, co má. Logicky má přijít na řadu královna. Šperk mezi šperky. Ovšem král nedomyslí, že za zdí je úplně jiný svět. Svět, který král v tu chvíli nevidí. My čtenáři máme tu výhodu, že nám tam dal příběh nahlédnout. Víme, že královna sama slaví. Představuji si, že se baví s ženami. Jedí, tančí a smějí se. Najednou je vyrušena. Do sálu napochoduje sedm mužů s jasnou stručnou výzvou. Král si tě žádá. Obleč si korunu a přijď se ukázat. Královna odmítá přijít. I pro ni je to pozvání jak z jiného světa. Nechce přejít na druhou stranu zdi. O jejích motivech se můžeme jen dohadovat, neznáme je, protože nám nedá nahlédnout za zeď své mysli. Prostě pošle králi krátkou zprávu zpět. Ne. A král se rozčílí. 

Kde se stala chyba?

Stali jsme se svědky snahy o komunikaci mezi manželi. Ze světa mužů přišla přes zeď zpráva do světa žen. A ze světa žen přišla přes zeď krátká odpověď. A pak se komunikace zadrhla. Snaha byla, ale ztroskotala. Obě strany zůstávají za zdí nespokojené, frustrované a naštvané. Co bylo špatně? Kde se stala chyba? Jejda, no, kde začít. 

Třeba postoj krále, který chce využít ženu jako objekt, kterým se může před druhými pochlubit. Z kontextu se zdá, že ji vnímá jako vzácnou část svého majetku. Šperk, který leží v šuplíku a on jej může občas vytáhnout a ukázat se s ním. Jeho žena tak patří do podobné kategorie jako závěsy, poháry, mísy a lehátka o kterých byla řeč v předchozí části. Není divu, že se žena brání, když jí dojde, že její lidství král zredukoval na objekt. 

Druhým důvodem, proč se komunikace zadrhla bylo to, že interakce byla krátká, stručná a vedla nepřímo přes prostředníky. Když jsou na sebe lidé vyladěni, jsou sehraní a sdílí spolu prostor mohou si dovolit luxus zrychlené komunikace. Podívají se na sebe a už si rozumí. Řeknou si jednu větu a přesně ví, co druhý myslí. Sehraným hráčům sportovního týmu stačí k dorozumění krátké posunky. Manželka se na návštěvě jemně dotkne manžela a tím mu dá smluvené znamení, že je čas se zvedat. Manžel napíše stručnou zprávu, kdy se vrátí domů. Ano svižná komunikace u sehraných lidí funguje velmi efektivně. Ovšem to rozhodně není případ krále a královny z našeho příběhu. Je velmi ošemetné komunikovat stručnými zprávami na dálku skrze prostředníky, když nejste sehraní. 

Problém zrychlené komunikace přes prostředníky spočívá v tom, že si předáváme nedostatečné množství informací. Nemáme k dispozici přesnou formulaci královi výzvy. Ovšem podle toho, co říká poslům bychom ji mohli shrnout takto: „přijď se předvést s korunou na hlavě“. To je hodně stručná výzva. Ponechává příjemci hodně prostoru na to, aby si sám domyslel zbylé části sdělení, které jsou pro něj důležité. Navíc díky prostředníkům chybí i velká část informací, kterou na druhém vnímáme z jeho neverbální komunikace. Nevidí, jestli je usměvavý, napjatý, naštvaný, tvrdý nebo ožralý. Obsah výzvy je jasný. Přijď se předvést. Ale už neodpovídá královně na otázku proč. Nechává ji tak, aby ona sama rozhodla, jaký důvod si tam dosadí. Sdělení také přímo neříká nic o vztahu, který mezi sebou mají. Královna se tak musí rozhodnout, jestli bude číst zprávu takto. On mě tak miluje a přijdu mu tak krásná a vzácná jako šperk, že mě chce ukázat. Nebo jestli si řekne. On si mě vůbec neváží, vidím mě jen jako objekt, se kterým se chce pochlubit. Nebo snad „je to opilé prase vůbec nemá smysl to řešit a brát vážně, něco plácá“. Zpráva sama o sobě je příliš stručná. Lze číst všemi způsoby. Královna se musí rozhodnout, kterou variantu v ní uslyší. A podle její reakce můžeme usoudit, co si domyslela. Možná si ani neuvědomila, že se rozhodla ji číst tak jak jí četla. Nedošlo jí, že jsou i jiné možnosti, jak slyšet co vzkázal. Je zřejmé že nechce být objektem královi předváděčky. Nechce se nechat vláčet a smýkat jeho rozmarem. A tak je její stručná odpověď ne. I ona komunikuje stručně, nedoptává se na to, co by chtěla vědět. Předpokládá, že sama dobře uhádla, co se odehrává za zdí a co se skrývá v pozadí jeho výzvy. Oba se ve vzájemné komunikaci dopustili chyb.

Pokud by mezi nimi nebyl prostředník a pokud si vytvořili prostor a čas spolu v klidu mluvit, mohli by si všechny tyto nejasnosti vyjasnit. On by řekl, pojď se předvést. Ona by se ho mohla zeptat proč. On by ji odpověděl a dal nějaký argument. Ona by mohla sdílet v čem konkrétně je jí to nepříjemné a navrhnout jiné řešení, nebo podmínky, za kterých by byla ochotná přijít. On by mohl vyjádřit proč, je to pro něj tak důležité a podmínky uznat nebo trochu posunout. Také by se navzájem viděli a došlo by jim, jak na druhého jejich slova působí. Viděli by vřelost nebo hněv. Ovšem to by vyžadovalo osobní setkání, překonání zdí, naslouchání, navrhování a vyjednávání. Bylo by to energeticky velmi náročné. Možná by taky museli překonat řadu konvencí tehdejšího světa.  Třeba se v té době neučili, že si spolu manželé mají dávat čas na hlubší komunikaci. 

Široká řeka

Viděli jsme, že v komplexní globální společnost rozdělené zdmi, kde lidé nedají dostatek času na komunikaci, dochází k nedorozuměním. Výsledkem zadrhnuté komunikace je zklamání, frustrace a hněv na obou stranách zdi. 

Představte si společnost jako širokou řeku, ve které plavete na malém člunu. Budou chvíle, kdy se rádi necháte unášet jejím proudem a budete využívat energie, se kterou se valí dopředu. Například teď zrovna posloucháte nebo čtete tato slova. Necháváte se unášet proudem společnosti, která vychovala matematiky, fyziky, inženýry a techniky, kteří objevili, vymysleli celou společnost. Najednou vidíte přímo před sebou překážku, která blokuje část řeky, abyste se nenarazili musíte začít pádlovat a vynakládat svou energii a vůli na to změnit přirozený směr vašeho pohybu. Nebo se rozhodnete přistát v zátočině na opačném břehu, který jste právě minuly a musíte vynaložit spoustu síly abyste se vrátili proti proudu a přistáli na vytouženém místě. Je spoustu věcí, které ve společnosti využíváme a kde se přirozeně vezeme a pak jsou nebezpečí. A globální, a přesto fragmentovaný typ společnosti sebou nese určitá nebezpečí. Proti nim se stavíme svou vůlí a měníme směr lodičky našeho života. 

Nebezpečí fragmentovaného svět

Na příběhu si dnes můžeme ukázat dvě nebezpečí a pokušení globálního a fragmentovaného světa. 

První je pokušení vidět druhého jako objekt. Čím je svět komplikovanější, tím víc jsme tlačeni k tomu, abychom si ho zjednodušili. Jinak bychom se v něm nemohli vůbec zorientovat. Nejsme schopni poznat všechny lidi. Každá interakce stojí energii a my si ji musíme umět hlídat, nemáme ji neomezené množství. Zjednodušený pohled na druhého člověka znamená, že z něj děláme objekt. Nevidíme ho v jeho osobitosti, nezajímá nás, jak mu je, jak to má a co prožívá. Vidím před sebou na ulici staršího člověka a spokojím se s tím, že je to pro mě „senior“. Vidíme ho jen skrze nálepku nebo škatulku, do které jsme si ho zařadili. Tím jsme z něj udělali objekt. Je to přirozené a často to ani jinak nejde, protože jsme obklopeni příliš velkým množstvím lidí. Ti, kdo jsou nám vzdálenější budou vždy vnímány zjednodušeně a pomocí předsudků. To je přirozený proud společenské řeky. Zároveň to přináší problémy, pokud se to přenese do blízkých vztahů. Když muž zredukuje ve své představě ženu na služku. Když ho žena zredukuje na zdroj peněz. Vidět druhého jako lidskou bytost, v její osobitosti a aktuální jedinečnosti vyžaduje čas, zastavení a sdílení. A to znamená se někdy opřít do vesel a zabrzdit. Jít proti proudu. 

Druhým pokušením je zrychlená a zkratovitá komunikace. Stručná komunikace je jednou z významných komunikačních pastí našeho světa. Na úrovni společenské i osobní. Kolik z nás se spokojí s tím, že si přečte titulek u zprávy, podívá se na obrázek a už si uděláme představu o tom, co se děje. Přitom nám nedochází, že v krátkém titulku nemůže být ani zdaleka obsažen komplexní příběh politika, celebrity, nebo násilníka. To je velmi stručná komunikace. Nekonečná vlákna diskusí pod příspěvky na sociálních sítí jsou také projevem zrychlené, odosobnělé a nepřímé komunikace a málo kdy vedou ke konstruktivním řešením, pocitu blízkosti a změnám postoje. Projeví se to i v komunikaci osobní. Všechny naše přístroje nám umožňují rychle, stručně a efektivně posílat zprávy po celém světě. Zprávu, Co jsi dneska dělal? mohu odeslat jako vyjádření zájmu, ale pokud si příjemce není jistý mými dobrými úmysly, může ji číst jako snahu o kontrolu. Obsahově jde o jasný stručný dotaz, ale záleží na kontextu, v jakém je to řečeno. Pokud jsme vyladěni a důvěřuje mi je potěšen. Pokud si je nejistý, tak neví, jak zprávu číst. Zmate ho a rozruší. Musí se totiž bleskově rozhodnout, jestli tu větu bude číst jako zájem, výhružku, nátlak, nebo neutrální zprávu. To rozhodnutí leží na straně posluchače, protože mu vysílající vyslal příliš krátkou informaci. A posluchač často neví, že se rozhoduje a je přesvědčen, že to, co ho napadne jako první je pravda. 

Jednou jsem se vrátil domů z několika denní akce. Lenka přijela domů z jiné jen o chvíli dřív. Potkali jsme se téměř ve dveřích. Pořádně jsme se nepřivítali a začali jsme hned řešit večeři. A nemohli jsme se shodnout. Nebyli jsme na sebe vyladěni. Zrychlená komunikace byla plná různých zádrhelů. Mou větu „co si dáme k večeři“ slyšela Lenka jako obvinění, útok a nárok. Já jsem její hněv interpretoval tak, že si mě neváží a odmítá mě i když se chci domluvit. Teprve když jsme o hodinu později seděli v restauraci na večeři měli jsme čas si říct více vět a slyšeli, jak každý celou situaci vnímal. 

Výzva

Jaká je výzva dnešní části příběhu? Viděli jsme, že zrychlená komunikace přes prostředníky vede k zádrhelům. Silný proud globální fragmentované společnosti nás strhává k tomu, dělat z druhých lidí objekty. U velké části vzdálených lidí se tomu nevyhneme, ale pokud se k tomu necháme strhnout i u blízkých lidí zaděláváme si na problém. Výzvou tedy je trávit s klíčovými lidmi, spolupracovníky, přáteli, rodinou a partnery dostatek času a vytvořit prostor na obsáhlejší komunikaci. Ta nám pomůže nebýt si navzájem pouhými objekty, ale umožní nám vidět se v aktuální jedinečnosti. Musím však počítat s tím, že to bude stát více energie a že takovýto vztah nemohu mít se všemi lidmi okolo sebe. Přesto jsem přesvědčen, že je to investice, která se vyplatí.