Kázání odpovídá na otázku, co je posvátné. Zamýšlíme se společně nad hororovým příběhem o Ananiášovi a Safiře. Klíčovým tématem je napětí mezi jednotou a individualitou – posvátné je nejen společenství, ale i jedinec. Skutečná posvátnost nespočívá v rituálech či prostorách, ale v lidech samotných, kteří jsou „Božími chrámy“. Výzvou je hledat rovnováhu mezi pravdivostí k sobě i druhým a jednotou s ostatními, neboť právě upřímnost a respekt k vlastní i společné jedinečnosti tvoří základ živého a posvátného společenství.

Čteme knihu Skutků. Lukáš pro nás vybral a seskládal příběhy, které vyprávějí o událostech kolem mohutné a neopakovatelné erupce Božího Ducha. S Ježíšovou smrtí, vzkříšením a nanebevzetím je do světa uvolněna ohromná energie. Vzniká nový chrám. Nový ráj, nové místo, kde se nebe a země spojují dohromady. Je tvořen lidskými organismy a jejich vzájemnými vztahy. Duch se projevuje jako uzdravující, aktivizující a podporující energie v těle. Rozhýbává je. Aby říkali, co zažili. Napřimuje je a roztančí. Překonává komunikační bariéry. Pudí je, aby se modlili, potkávali — a dokonce aby dávali peníze na dobrou věc.

32 Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. 33 A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše [Krista] a veliká milost byla na nich všech. 34 Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli 35 a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. 36 Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená „syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, 37 měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů. 5 Nějaký muž, jménem Ananiáš, prodal se svou ženou Safirou pozemek 2 a s vědomím své ženy dal z výtěžku něco stranou, určitou část přinesl a položil k nohám apoštolů. 3 Petr řekl: „Ananiáši, proč Satan naplnil tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému a dal jsi stranou část z výtěžku za to pole? 4 Dokud zůstávalo neprodané, což nebylo tvé? A když jsi je prodal, což nebylo v tvé moci, co uděláš s penězi? Proč ses ve svém srdci rozhodl k takové věci? Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ 5 Když Ananiáš slyšel tato slova, padl a zemřel ; a na všechny, kteří to slyšeli, padl veliký strach. 6 Mladší z bratří vstali, přikryli jej, vynesli a pohřbili. 7 Uplynuly asi tři hodiny a vstoupila jeho žena, nevědouc, co se stalo. 8 Petr k ní promluvil: „Pověz mi, prodali jste to pole za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, za tolik.“ 9 Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili, abyste pokoušeli Pánova Ducha? Hle, kroky těch, kteří pohřbili tvého muže, je slyšet za dveřmi; vynesou i tebe.“ 10 A hned padla k jeho nohám a zemřela. Když ti mladíci vstoupili, našli ji mrtvou. Vynesli ji a pohřbili k jejímu muži. 11 A velký strach padl na celou církev i na všechny, kteří to slyšeli. 12 Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. A všichni jednomyslně pobývali v Šalomounově sloupoví. 13 Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil. 14 A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen, 15 takže dokonce na ulice vynášeli nemocné a kladli je na lůžka a lehátka, aby na některého z nich padl aspoň Petrův stín, když tudy půjde. 16 Scházelo se také množství lidí z měst okolot11 Jeruzaléma, přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy, a ti všichni byli uzdravováni

Skutky 4,32-5,16

Osnova

Text má tři části. První (4,32–37) jsme četli už před Vánoci s dětmi. Vyberu z ní jen jednu větu: „Byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ Je to zpráva o vyladěnosti lidí. Duch vede k jednotě. Posvátná je jednota. A konkrétně se tato vyladěnost a jednota projeví v dávání peněz. To je příklad.

Před Vánoci jsem vám dal za úkol, abyste si všímali okamžiků, kdy jste s druhými jako „jedno srdce a jedna duše“. Kdy to bylo? Třeba tady na půlnoční. Spojili jsme se v písních a radosti. Ježíši — i nám — dělá radost, když jsme jednotní. Jednota se může projevit různě: jedna píseň, jedno jídlo, jedna tradice, stejné oblečení.

Druhá část příběhu (5,1–11) má mnohem temnější atmosféru. Je to až hororová scéna. Přímo před zraky učedníků umírají lidé. Muž a žena. Hrobaři odnesou jednoho a vzápětí druhého. Děsivý výjev. A pak ta hrůzná Petrova věta: „Hle, kroky těch, kteří pohřbili tvého muže, je slyšet za dveřmi — vynesou i tebe.“

Poslední část příběhu (5,12–16) je kombinací první a druhé části. Je pozitivní. Církev žije, daří se jí. Je tím, čím má být — chrámem, který přináší život. Zároveň okolo ní zůstává příchuť strachu a opatrnosti. Základní emoce, která v textu je, je strach: „Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lid je velebil.“ Všichni vědí, že tu jde o vážné věci. Text tvoří jakýsi kontrastní triptych.

Zaměříme se na prostřední příběh. Proč je uprostřed všeho bujného života smrt? A navíc smrt tragická, náhlá a objektivně zbytečná. Pobuřuje mě to. Nelíbí se mi to. Taky se trochu bojím. Trestem za lež má být smrt? To už bych tu nebyl. Co to s vámi dělá? Strach, odpor, zmatení?

Nejen jednou

Není to jediný příběh v Bibli, který na mě působí podobně matoucím způsobem — kde se objeví smrt jako příliš tvrdý trest. Mám na mysli dva příběhy ze starší části Bible. Oba jsou spojeny se začátkem provozu chrámu.

První se týká synů nejvyššího kněze Árona, kteří během bohoslužby přinesli na oltář „cizí oheň“ a byli zabiti. Druhý se odehrál o pár století později, když byla schrána smlouvy, pomyslné srdce chrámu, převážena z jednoho místa na druhé. Vezli ji na voze, naklonila se. Aktivní člověk ji zachytil, aby nespadla — a na místě zemřel. Smrt jako důsledek banálního porušení pravidla. Stejně nespravedlivé a pobuřující.

Když si pečlivě projdeme kontext těchto tří příběhů, dojde nám, proč Lukáš tento příběh vybral a zasadil do mozaiky. Máme tu nový chrám. Nový posvátný prostor naplněný Boží přítomností. A to znamená, že je potřeba mít určitou míru opatrnosti. Být si vědom, že nejde o něco laciného. Určitá míra strachu a posvátna je potřebná. Zároveň jsou to tři výjimečné příběhy — neděje se to denně. Jednou za pár tisíc let.

Co je posvátné?

V prvním příběhu to byl oheň a způsob bohoslužby. Ve druhém schrána a způsob její přepravy. Ve starém chrámu šlo o svaté rituály a svaté předměty. Co je svaté v novém chrámu? Vlastně špatně položená otázka. Ne „co“, ale kdo. Posvátní jsou lidé. Petr říká: „Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ Přitom reálně lhal lidem. Lidé jsou zde v tom nejlepším slova smyslu synonymem pro Boha. Lhát lidem je totéž co lhát Bohu. Mluvit tak, aby si o mně lidé udělali lepší představu, než jaký ve skutečnosti jsem, je faleš před Bohem, přede mnou i před druhými.

Lukáš domýšlí, co se stalo. Jestliže jsou novým chrámem těla a mysli lidí, pak jsou posvátná — a platí na ně stejné principy jako na starý chrám. Třeba že když se k nim někdo nebude chovat s úctou a bázní, potáže se se zlým. Odkazuje na staré příběhy a přidává k nim nový — o posvátnosti lidí.

Co konkrétně je na lidech posvátného? V první části našeho triptychu jsme viděli, že posvátná je jednota. Vyladění lidé jeden na druhého. Zpívají stejnou píseň, dávají peníze na stejnou věc. Zahřeje nás to u srdce, když jsme jedna duše a jedno tělo s druhými. To je posvátné na lidech. Ovšem — teď nám příběh zamotá hlavu. Zdá se, že posvátná je také individualita. Ananiáš a Safira byli navenek se všemi v jednotě. Snažili se — stejně jako Barnabáš — udělat to tak, aby patřili mezi ostatní. „Když všichni prodali majetek a dali všechny peníze, musíme taky.“ Jsme přece jedna duše a jedno tělo.

Ale z nějakého důvodu — a to nevíme — to udělat nemohli. Potřebovali splatit dluhy? Byli lakomí? Šetřili dětem na vysokou? Chtěli si užít dovolenou? Nevíme. Chtěli to jinak, ale mysleli, že nemohou. Že by narušili jednotu. A tak udělají kompromis: navenek zachovají jednotu duše a srdce — dají všechny peníze jako ostatní. Ale ve skutečnosti si to udělají po svém. Petr se vůči tomu vymezí. Nechce jednotu za každou cenu. Proč? Protože posvátný je jedinec. Ztratili svou jedinečnost, když se snažili být jako druzí. Dokonce ztrácejí svůj vlastní život — přeneseně i doslova. Ztrácí život ten, kdo není sám sebou. Protože posvátná není jen jednota skupiny — posvátný je jedinec.

„Cožpak jsi nemohl se svými penězi naložit po svém?“ ptá se Petr.
„Což sis to nemohl udělat, jak chceš? Ty jsi posvátný. Ne církev.“

Je jedno, jaké máš motivy a co s penězi chceš dělat — jsou tvoje. Udělej, co chceš. Ty jsi zodpovědný. Já, představitel církve, ti do toho nebudu mluvit.

Manželé

Ještě jedna rovina Máme tu manželský pár. Ti mají jednotu. Domluví se a táhnou za jeden provaz. Manželka poslušně říká to, na čem se s manželem dohodli. A je za to potrestána. Zabila ji neschopnost oddělit se od manžela a postavit se sama za sebe. Nenaplnila roli ženy ve stvoření: „má být muži protějškem“ ku pomoci — konfliktním protějškem. Nejen jedna duše a jedno tělo. Ale také dvě duše a dvě těla stojící proti sobě. I v manželstvích, stejně jako v církvi, hledáme rovnováhu mezi jednotou a individualitou. Obojí je posvátné. Pokud se vzdáme sami sebe, své jedinečnosti, přání, nastavení a podřídíme se druhému v rámci jednoty, stojí nás to život. Ať už v církvi, v manželství, nebo v partě kamarádů.

Závěr příběhu pak dává smysl. Lidé jsou opatrnější. Hledají rovnováhu mezi „spolu“ a „každý sám za sebe“. Bojí se přiblížit. A to je, myslím, přesně to, co chce Bůh skrze příběh vyvolat.

Aplikace

Co je posvátné? Posvátné nejsou naše rituály, bohoslužby, písně, styl kázání ani překlad Bible. Posvátný není ani tento prostor. Když se rozhlížíme po tom, co je svaté, kde je chrám, máme vidět druhé lidi. To jsou Boží chrámy.

Otázka „co je posvátné?“ se mění na „kdo je posvátný?“.
Jsme to my — jako komunita.
Jsem to já — jako jedinec.
A mezi tím je napětí. Stejně jako mezi těmito příběhy. Církev je živý organismus. Hledá balanc mezi jednotou a individualitou. Umíme to tak i tak.

Co je řešení? Jak balanc hledat? Příběh nás má vyděsit před tím, být neupřímní, lhát, podřídit se a neříct, že to mám v nitru jinak. Cestou vpřed je tedy pravda. Být pravdivý — říct, jak věci mám, i za cenu narušení jednoty. Bojte se nebýt pravdiví vůči sobě a vůči druhým. Proč? Protože vaše těla, vaše prožívání, vaše přání a všechno, co zahrnují, jsou chrámem Božím. Jste posvátní. Buďte pravdiví.