V těch dnech, kdy přibývalo učedníků, nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány. Proto apoštolové — oněch Dvanáct — svolali veškeré množství učedníků a řekli: „Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech. Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha Svatého a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol; my však se oddáme modlitbě a službě slova.“  To slovo se zalíbilo celému shromáždění, i vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.  Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velký zástup kněží byl poslušný víry.

Skutky 6:1-7
 

Je to pozitivní příběh. Je příkladem toho, jak může společenství lidí projít elegantně nezbytnými změnami, které život přináší. V příběhu není žádný padouch ani bídák, žádná špatná strana. Jen lidé rozpohybovaní Božím Duchem, kteří upgradují svou organizaci, aby se v komunitě všichni cítili lépe. I takto je zjevná Ježíšova vláda.

Růst

„V těch dnech, kdy přibývalo učedníků…“

Dobrá zpráva o vzkříšení, odpuštění hříchů, věčném životě a především o Kristově vládě oživuje lidi. Je to extrémně nakažlivé. Šíří se společností jako vlny. Duch rozpohybovává těla. Lidé mluví, vyprávějí si o tom, co s nimi Bůh dělá, dávají dohromady peníze, zpívají a jedí. Teď sledujeme další oblast aktivizace – sociální solidaritu. Lidé plní Ducha rozvíjejí sociální službu. Neexistoval sociální stát, žádné dávky v hmotné nouzi, příspěvky na bydlení ani důchody. Žádný sociální systém. Potřební byli závislí na péči rodiny a dobrovolných almužnách. Lidé, kteří se vírou rozhodli žít pod Ježíšovou vládou, se rozhlížejí po tom, co by mohli dělat. Vidí chudé a nezaopatřené a začnou se o ně starat. Řeknou si: „To by v Božím království být nemělo.“ Jak na to přišli? Naplňují vizi Boží vlády na zemi, jak ji vyjádřili staří básníci a proroci. Vláda Mesiáše se projevuje sociální pomocí. Každý den distribuují potraviny vdovám, které nemají rodinu. Počet Duchem rozpohybovaných lidí roste a s ním i sociální projekty.

Nespokojení

„…nastalo reptání helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány.“

Zápletka příběhu spočívá v konfliktu mezi věřícími různých národností. Jednou skupinou jsou řecky mluvící Židé, kteří se přistěhovali z okolních zemí do Jeruzaléma. Rasově jsou Židé, ale národnostně – tedy kulturně, historicky a jazykově – to jsou Řekové. Jsou mezi nimi i ti, kteří rasově Židé nejsou, ale přidali se k víře v jediného Boha. Kvůli jazykové bariéře tvoří samostatnou komunitu a měli i vlastní synagogy. Druhou skupinou jsou také rasově Židé, ale mluví aramejsky a odnepaměti žili na území Izraele.

Mezi těmito dvěma skupinami dojde ke sporu. Řečtí Židé vnímají, že se o jejich vdovy domácí církev nestará tak pečlivě. Roste mezi nimi nespokojenost. Nemyslím si, že šlo ze strany domácích Židů o záměrnou diskriminaci. Prostě to pro ně nebyla taková priorita – bylo jednodušší starat se o ty, kdo jim byli kulturně blízcí a s nimiž se dorozuměli. Nespokojenost mezi Řeky narůstá. Mluví o tom mezi sebou, jsou naštvaní a frustrovaní. Trvá to nějakou dobu, až konflikt vygraduje natolik, že se to dozví vedení církve – apoštolové. Hlavní emocí této fáze je nespokojenost, která se projevuje reptáním a vede ke konfliktu.

Akce

„Není správné, abychom my zanechali Božího slova a sloužili při stolech. Vyberte si tedy, bratři, mezi sebou sedm osvědčených mužů, plných Ducha Svatého a moudrosti, které ustanovíme pro tento úkol; my však se oddáme modlitbě a službě slova.“ 

Vrcholem příběhu je mimořádné shromáždění, na kterém zazní odpověď apoštolů na stížnosti řecky mluvících Židů. Apoštolové říkají, že nemají kapacitu to řešit na denní bázi. Vrací akci zpět shromáždění: „Vyberte schopné lidi plné Ducha a my je ustanovíme.“ Moudří vedoucí nedělají práci za lidi, ale nasměrují je, aby nespokojení mohli situaci vyřešit.

Řešení

Slovo se zalíbilo celému shromáždění, a tak vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. 

Do této chvíle se všichni namáhali, ale teď už to jede samo. Hlavní emocí této části je radost. Lidé mají zálibu v tom, co dělají. Jsou aktivní. Vybírají sedm moudrých a Duchem vedených mužů – všichni mají řecká jména. Jde o lidi, kteří budou sloužit především mezi řecky mluvícími věřícími. A nejen vdovám – budou i kázat a mluvit. V podstatě se tu buduje organizace pro řecky mluvící část církve. Podobně to proběhlo v některých sborech CB, které se rozhodly sloužit uprchlým Ukrajincům. Přijali jich mnoho, postarali se o ně, ale nemohli je plně začlenit do klasického sboru – jazykové a kulturní bariéry byly příliš velké. Vznikaly konflikty při pokusech o česko‑ukrajinské bohoslužby. Proto vybrali mezi ukrajinskými věřícími schopné a zbožné muže, kteří službu vedou sami. Jeden sbor, ale dvě samostatné komunity. Vsetín Maják nebo Litomyšl. Tady se děje něco podobného.

Růst

„Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velký zástup kněží byl poslušný víry.“ 

Jsme zase na začátku. Církev může dál růst. Překonali konflikt, přizpůsobili se potřebám svých členů a to jim umožnilo další rozvoj. Ježíšova vláda se šíří. Noví lidé jsou rozpohybováni Duchem.

Hodně se toho mohlo pokazit, ale nic se nepokazí. Proces – byť s nepříjemným konfliktem – plyne přirozeně. Je to dobrý příklad. Jsou jako lyžaři, kteří si vyšlápnou na kopec, což je stojí námahu, ale pak si ho se zálibou sjedou dolů. Já vím, že jezdíte nahoru vlekem. Budu v tomto duchu ještě chvíli pokračovat. Budu vám zase vyprávět dobré příklady. Co nás příběh učí?

Čtyři principy života

Život přináší nutnost změny
Jedním ze znaků života je růst. A růst vyžaduje změnu. To jsou základní danosti života – a tedy i Ježíšova působení. Jak říká Petr ve svém kázání ve Skutcích 3,14: „Ježíš je původce života.“ Když máte malé dítě, musíte mu pravidelně kupovat nové oblečení, protože roste a mění se mu velikosti. Nemůže zůstat nacpané v malých lyžácích z loňska. Potřebuje nové. Teenager potřebuje každý rok více volnosti, více času na přístrojích, pozdější večerku a větší přístup k financím. Rostoucí sbor potřebuje větší prostory, ve kterých může žít svůj život. Ale změny přicházejí i kvůli úpadku. Ubývají mi síly a musím omezit aktivity. Chrápu a jsem v noci hlasitý, takže je pro partnerku náročné se mnou spát v jedné posteli. Vyhořím a musím si snížit úvazek. Změna je nutná.

Konflikt je zanedbaná změna
Psycholog a teolog Pavel Raus ve své knize Spojenci namísto protivníků definuje konflikt takto: „Konflikt je zanedbaná změna.“ Dále říká: „Konflikt je důsledkem selhání skupiny nebo páru vstřícně, s úctou a respektem upravit vzájemný vztah. Konflikt je selháním schopnosti uskutečnit potřebnou změnu.“ Církev narostla a konflikt byl symptomem toho, že opomněli rozšířit řady vedoucích a správců různých oblastí. Nespokojenost řecky mluvících Židů ukázala, že jim v rámci jejich komunity chybí vedoucí. Změna se udála, konflikt zmizel a život jde dál. Nespokojenost Čechů a Ukrajinců na jedné společné bohoslužbě ukázala, že je potřeba změnit nastavení. Nespokojenost dětí v malém pokojíčku je symptomem toho, že každý z nich potřebuje více soukromí. Nespokojenost teenagera s hranicemi znamená, že potřebuje více svobody. Okolo zaměstnance, který nezvládá svou práci, vznikají konflikty a nespokojenost.

Zdravé vedení vnímá, nasměruje a důvěřuje
Lidé jsou nespokojení. Neví si s tím rady, a tak si navzájem reptají. Ale naštěstí mají zralé a moudré „rodiče“ v podobě apoštolů. Ti vědí víc. Nevadí jim reptání. Neberou si to osobně. Netlačí proti davu. Vnímají vzniklou potřebu a řeší ji. Nasměrují energii ze stížností a reptání k něčemu konstruktivnímu. Nedělají nic navíc za lidi. Obracejí se k nim, aby oni sami vybrali schopné. Zcela jim důvěřují, že vyberou dobře. Protože lidé si stěžují – oni mají vnitřní puzení něco změnit. Je to jejich nespokojenost a energie v těle, která potřebuje být využita. Apoštolové jen jejich volbu posvětí a zaštítí. Vedoucí sboru řeknou Ukrajincům, ať si zvolí mezi sebou vedoucí, kteří budou organizovat jejich vlastní práci. Rodiče si posadí děti a proberou s nimi možnosti, jak mít více soukromí. Jak by to děti mohly udělat?

Od nespokojenosti k zálibě
Nespokojenost patří do prostoru Božího království na zemi. Je svatá a nezbytná pro růst. Pokud si řeknu, že bych neměl být nespokojený, budu nespokojenost potlačovat – a ona mi pak bude unikat v cynismu, kritice a zacyklení. V prostoru Ježíšovy vlády je však moje nespokojenost zachycena, vnímána, přesměrována a požehnána. Přetváří se v zálibu. Protože mi někdo pomůže pochopit, proč je mi tak špatně a co mohu udělat, aby mi bylo lépe. Rodiče pomohou dětem pochopit, že konflikty bobtnají kvůli tomu, že mají jeden malý pokoj, a nasměrují jejich energii nespokojenosti k něčemu konstruktivnímu.

Závěr

Církev se učí, že rostoucí život vyžaduje změnu a že konflikt vzniká, když je potřebná změna zanedbaná. Zároveň zažívají, že jejich duchovní vedoucí vnímají jejich nespokojenost a nasměrují je tak, aby svou energii hněvu využili k nezbytné změně. Tím se sami učí, co s nespokojeností příště dělat. I takhle se pozná, kde Kristus vládne – v rodinách, ve společnosti, ve firmách, ve třídách i v církvi. Dějí se změny a nespokojenost se mění v libost.