Kázání pro Maják Vsetín 25. 1. 2026

Dostal jsem za úkol mluvit o zdravé a vyvážené lásce k sobě samému. Budeme společně hledat rovnováhu mezi sebeponížením a sebestřednou pýchou. Vybral jsem si k tomu jednu biblickou postavu, na níž vám ukážu, jak může takový vyvážený pohled na sebe sama vypadat. Tou osobou je Jan Křtitel. Janovo evangelium ho popisuje následovně: Jan 1,6–9 a 15–34.

Objevil se člověk poslaný od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel jako svědek, aby o tom světle vydal svědectví, aby skrze něho všichni uvěřili. On sám nebyl to světlo, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět...  ... Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ,Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘ “ —Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl. 
Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a Levity, aby se ho zeptali: „Kdo jsi ty?“ I vyznal a nezapřel; vyznal: „Já nejsem Mesiáš. “ Zeptali se ho: „Co tedy? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“„Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího v pustině: ,Vyrovnejte Pánovu cestu‘, jak řekl prorok Izaiáš.“ [Ti] poslaní byli z farizeů. I zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím ve vodě, [ale] uprostřed vás stojí ten, koho vy neznáte: [To je] ten, který přichází za mnou, který byl přede mnou; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek jeho sandálu.“ Tyto věci se udály v Betanii za Jordánem, kde Jan křtil. 
Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Toto je ten, o němž jsem řekl: ,Za mnou přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel a křtil ve vodě, aby byl zjeven Izraeli.“ A Jan vydal svědectví: „ Viděl jsem, jak Duch sestupoval jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, kdo mne poslal křtít ve vodě, mi řekl: ,Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí v Duchu Svatém.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn.“

Pokorný Adam

Přečtený oddíl popisuje, jak Jan Křtitel vnímal sám sebe ve vztahu k Ježíši. Odhaluje nám své hranice. Ví, kým je a co má dělat. Zároveň ví, kým není a co mu nepřísluší. Než se na jeho identitu podíváme blíže, zasadím text do širších souvislostí. Začátek Janova evangelia se v mnoha paralelách vrací na počátek Bible. Je prošpikován „hypertextovými odkazy“, které nás přenášejí do Genesis. Jan začíná slovy „na počátku“. Věta „Objevil se člověk poslaný od Boha“ je paralelou ke stvoření Adama. Oba mají být Božím obrazem, respektive svědectvím o Bohu. Sami však Bohem nejsou. Zároveň oba čelí pokušení stát se Bohem. Adam pokušení neodolá. Chce být víc než Božím obrazem. Společně s Evou se nechají zlákat větou „budete jako Bůh“ a natáhnou ruku po tom, co jim nepřísluší. Jan pomyslnou ruku nenatáhne. Odolá pokušení. Spokojí se s tím, kým je. Není Bohem, ale tím, kdo Boha na zemi odráží. Ukazuje na něj. Zná své limity a přijal je. Máme tu člověka, který naplnil svůj potenciál, aniž by to přestřelil. Je to vzor zdravé sebelásky. A ukážu vám, jak to dělal.

Velká osobnost

Jan byl známá, byť poněkud kontroverzní, charismatická osobnost. Žil v pustině a chodily za ním tisíce lidí. Museli ujít dlouhé vzdálenosti, aby se k němu dostali — ale stálo to za to. Jan byl fenomén. Jeho pohled. Jeho kázání. Jeho gesta. Síla, přímost a odhodlání. Alternativní styl života. Podivný jídelníček. To všechno přitahovalo lidi, kteří byli nespokojení se stavem společnosti. Chcete změnu? Nejste spokojení? Zajděte za Janem. A oni přicházeli. A on je vedl k tomu, aby začali změnu sami u sebe. „Změňte myšlení. Napravte se a nechte se pokřtít na znamení nového života.“ Změna začíná uvnitř. Jan byl velká osobnost. Dnes by měl miliony sledujících na YouTube a jeho knihy by byly bestsellery. Po jeho vzoru by lidé začali žít jinak. Tak velký a vlivný byl Jan. Takový dosah měla jeho slova i jeho ruce. Nebál se vyrůst, stát si za svým a měnit svět. Velký Jan.

Kdo jsi?

Příběhová část textu vypráví o náboženských představitelích, kteří přišli zjistit, kdo si Jan myslí, že je. „Kdo jsi ty.“ To je otázka. Vypravěč Janovu odpověď uvede slovy „vyznal“ a „nezapřel“. Zajímavé. Stačilo by napsat „odpověděl“, ale on použije jiná slova a tím podtrhne význam odpovědi. Janova reakce je vyznáním víry. A slovo „nezapřel“ zdůrazňuje, že se rozhodoval mezi více možnostmi. Mohl zapřít, ale ne/zapřel. Jan se rozhoduje, jak odpoví. Může se zachovat jako Adam a natáhnout ruku po tom, co mu nepřísluší. Nebo poctivě a pravdivě přiznat, kdo je. Kdo tedy je — a kdo není?

Vypravěč nám ho představí slovy: „Jan nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.“ To je dané. Jan někým je a někým není. Není světlem. Světlo je v oddílu ztotožněno s Bohem a Ježíšem. Jan není Bůh. Není světlo. Je svědkem. To je realita z pohledu vypravěče, respektive samotného Boha. Ale ví to Jan sám? Je jeho pohled v souladu s vypravěčovým? Poslechněte si, co říká o sobě.

Zajímavým prvkem textu je, že Jan stále opakuje, kým není. „Nejsem Mesiáš. Nejsem Eliáš. Nejsem slíbený prorok. Nejsem hoden zavázat mu boty.“ A dál uznává, že něco neví: „Neznal jsem ho,“ říká o Ježíši. Slyšíte spoustu záporů. Nejsem. Nejsem. Nejsem. Nejsem. Neznal jsem. Lidé okolo něj mu nabízejí různé identity a on je odmítá. Ne. Ne. Ne. To nejsem já. Pomocí záporných výroků definuje, kým není. A jeho negativně vymezené sebepojetí je v souladu s pohledem vypravěče: „Jan sám nebyl tím světlem.“

Zároveň si je Jan dobře vědom toho, kým je. Říká o sobě: „Jsem ten, kdo volá na poušti. Jsem ten, kdo ukazuje na Mesiáše. Jsem poslaný od Boha. Křtím. Svědčím. Vidím.“ I jeho pozitivně vymezené sebepojetí odpovídá tomu, co o něm říká vypravěč: přišel, aby o světle vydal svědectví. Jan je ukazatelem ke světlu. Mobilizuje davy lidí, svolává je — a když je na vrcholu kariéry, ukáže na Ježíše a řekne: „Běžte za ním.“ Já jsem předskokan, směrovka. On je víc. Obklopuje mě. Je v prostoru, kde já už nejsem. On je světlem, které nás obklopuje ze všech stran.

A Jan se stáhne. Zmenší se a uvolní prostor Ježíši. Předá mu své čtenáře, posluchače i učedníky. On — ne já. Jan má v tomto ohledu zdravý pohled na sebe. Nebojí se vyrůst, být velký a vlivný, naplnit svůj potenciál. Nestydí se mít své místo ve světě. Ale zároveň odolá pokušení být víc, než je, a v pravý čas se začne umenšovat.

Tady a teď

To byl příběh o Janovi tehdy. Pojďme se přesunout do přítomnosti. Sem, mezi nás. Otázka „KDO JSI TY“ tu svítí před námi. V odpovědi na ni se skrývá podstata naší identity. I my sami sebe můžeme definovat negativně nebo pozitivně. I my čelíme stejným pokušením jako Jan. A i my můžeme přemýšlet, zda je v souladu to, co o sobě říkáme, s tím, co o nás říká Vypravěč našeho života.

Nejsem…
První část odpovědi je negativní vymezení. Nejsem. Nejsem prezident. Nejsem inkarnace Buddhy. Nejsem lékař. Neumím bruslit. Nevím víc než 99,9 % toho, co je možné vědět. V této části odpovědi jsem v kontaktu se svými limity. Něco nevím, neznám, nemohu, neovlivním, nezpůsobím. Zkuste si vybavit něco, čím nejste… Pokušení, které s tím souvisí, je natáhnout se tam, kde už nejsem.

Před pár týdny jsem seděl s manželským párem. V místnosti vládlo napětí. Očekávali ode mě, že z pozice odborníka a autority zasáhnu a změním něco v jejich okolí, aby jim bylo lépe. Cítil jsem z jejich strany silný tlak — abych něčím byl a něco způsobil. Chápal jsem je. Byli zoufalí, nebylo jim dobře. Ale musel jsem je zklamat. Uvědomil jsem si, že jim nemohu dát to, co hledají. A tak jsem je konfrontoval s realitou: „Tohle není v mých možnostech. Tohle nejsem já.“ Kdybych neodolal a přijal úkol, vylámal bych si zuby. Trápil bych se, stresoval se něčím, co nezměním, a nakonec bych selhal a vyčítal si to.

Odolat pokušení být tím, kým nejsem, je projev lásky k sobě samému. Možná si vyčítáš něco, co nemáš pod kontrolou. Nebo vynakládáš spoustu energie, abys byl někým, kým nejsi. Máš v hlavě představu dokonalosti. Závidíš druhým. Chceš být někým. Ale co když to nejsi ty? Trápíme se věcmi, které nezměníme, protože jsou mimo náš dosah. Někdy z toho dokonce činíme pokání, jako by to byla vina… Uf. Kontrolujeme to, co nemáme pod kontrolou.

Jak Jan odolal pokušení? Věřil, že tam, kde už nemůže on, je Ježíš. Mohl být pokorný a přijmout své zmenšující se místo na zemi, protože věřil, že to, kde on není, vyplní Ježíš. Trápí tě něco, co neovlivníš? Něco, co je mimo tvůj dosah? Že někým nejsi? Uvědom si, že nejsi Bůh. V prostoru kolem tebe je On… a On je větší.

Jsem...

Druhá část odpovědi je formulována pozitivně. Jaký mám tvar? Odpověď zahrnuje mou identitu, mé tělo, mé jednání, mé vnímání i mou zodpovědnost. Proto má postava na obrázku okolo sebe kruh, který označuje, kam až dosáhne. To je její sféra vlivu. Jsem kazatel, psycholog, manžel, teď jsem tu u vás hostem, jsem ten, kdo tu právě mluví… mohu mluvit.

I zde je pokušení. Někteří lidé se tak stydí, že ani nevyplní svůj vlastní tvar. Mají strach být jakkoliv velicí. Mnoho lidí vychovaných v církvi s tímto žilo. Představte si mladého hudebníka, který má výčitky, když zahraje pořádné sólo. „Jejda, nebyl jsem moc?“ říká si. „Nebyl jsem pyšný?“ Zpytuje sám sebe.

Co pomohlo Janovi? Základ jeho identity byl v tom, že je poslaný Bohem. Bůh ho tu chtěl mít v tom tvaru, v jakém je. I ty jsi člověk jako Jan — poslaný Bohem být tím, kým jsi. Boží misi pro tebe naplníš jen ty. A Bůh ví, jaký máš tvar — jsi utvářen geny, výchovou, přáními, ale i zraněními a selháními.

Soulad…
Odpovídáme na otázku „kdo jsem“. Nastavení hranic úzce souvisí s tím, jak se máme nebo nemáme rádi. Je to, co tu teď o sobě popisuji, v souladu s tím, jak mě vidí Bůh? A jak mě vidí druzí lidé, kteří mě dobře znají?

V evangeliu jsme viděli, že pohled vypravěče se shoduje s pohledem Jana. Můj oblíbený teolog Stanley Hauerwas kdysi dostal otázku, jestli je věřící křesťan. Stanley odpověděl: „Já nevím, jestli jsem věřící křesťan. Nevěřím sám sobě, vím, že mohu žít v sebeklamu. Zeptejte se mých blízkých přátel, kteří mě znají a vědí o mně všechno. Ti vám odpoví, jestli jsem křesťan nebo ne.“ Hodně netypická odpověď, že? Možná trochu přitažená za vlasy — a nečekám, že to teď tak budeme říkat. Hauerwas si je ale vědom pokušení natáhnout se i tam, kde není. Uvědomuje si, že je náchilný k sebeklamu. Raději se drží zpět. Chce, aby jeho identita nebyla jen tím, co si on sám o sobě myslí a tvrdí, ale aby byla potvrzena druhými lidmi. A nejen lidmi, ale samotným Bohem.

Mít rád sám sebe

Mít zdravý vztah k sobě znamená, že znám sám sebe. Vím, kdo jsem — a kdo už ne. Vím, co od sebe mohu a nemohu očekávat. Přijmu své limity a pokorně odevzdám Bohu to, co nezvládám. Mít rád sám sebe znamená, že se nemusím stydět za tvar, který mám. Bůh si tě použije právě takového, jaký jsi. Mít rád sám sebe znamená naslouchat blízkým lidem — a Bohu — v tom, co o nás říkají.